Vondruška soudí, že Češi si vybojovali po pádu komunismu až nadstandardní svobodu slova ve srovnání se situací v západoevropských zemích. „Leč byli jsme naivní a pak se to na nás začalo valit. Mediální vyváženost, korektnost, lidská práva, dezinformace, cenzura,“ dodal s tím, že on i řada dalších se obávají, aby svoboda slova nevzala za své.

Dle historika začíná opět platit vtip, že sice máme svobodu projevu, ale v demokratických zemích je i svoboda po projevu. Položil otázku, kdo bude rozsuzovat, zda se někdo mýlil nebo šířil dezinformaci. Nemluvě o tom, že některé údajné dezinformace se později ukázaly jako pravdivé. Na to právě poukázal i ve své knize, kde uvádí příklady, jak se „demagogie“ šířila v minulosti, například co se týče přerodu Česka v katolickou zemi po třicetileté válce. Technické prostředky se podle něj mění, ale metody ne. A vzdělání na dezinformace funguje mnohem lépe než vyhlášky úřadů, míní Vlastimil Vondruška. Také rozporoval, že by dezinformace byly lákavější než skutečné zprávy, to podle něj ještě nikdo spolehlivě nezměřil.

Historik se opírá o teorii politologa Harolda Lasswella, který tvrdil, že hlavním posláním médií teď je šířit propagandu. A pokud se má situace zlepšit, musí se média vrátit ke svému původnímu smyslu, tedy informovat, otevírat vrátka, ale nechat lidi, aby se sami zorientovali. „Ano, přinášet nejrůznější komentáře, ale nevnucovat ideologické postuláty,“ shrnul.

„V minulosti sloužily dezinformace panovníkům, kteří je vypouštěli, aby zvýšili svou podporu mezi obyčejným lidem,“ řekl Vondruška. „Takže se vždy vytváří určitá mlha motivací, klamů, lží, a ty se tedy podsunují lidem a ve jménu toho se zvedá prapor křesťanství, proletářského internacionalismu nebo evropanství,“ konstatoval Vondruška, že metody propagandy jsou stále stejné.

To by si dle jeho názoru měli lidé uvědomit, aby se do této hry nedali vtáhnout. „K čemu poslouží, pokud budeme neustále komentovat nějaká politická rozhodnutí, která stejně nijak nezměníme?“ ptal se historik a dodal, že i pod geopolitickými analýzami se pak lidé hádají stylem: „Ty jsi slouha Bruselu/Ty jsi Putinův agent.“

Roli, kterou dnes hrají média, dříve sehrávaly například kazatelny. A i v minulosti dle Vondrušky existovali „elfové a bonzáčci“, kteří poslouchali, co se mezi lidem děje, a potom udávali.

V knize zmiňuje i argumentační triky a postupy, jak ovlivňovat veřejné mínění. „Pokud se podíváte do té knížky a pak na vysílání některých veřejnoprávních médií, tak v podstatě velice snadno si zanalyzujete, jaké techniky se používají, abychom věřili zprávě, která nemusí být úplně uvěřitelná. Ale protože je důležitá pro naše panovníky, tak my ji musíme podat tak, abychom z ní vytrhli jenom tu část, kterou chceme vložit lidem do jejich hlav,“ řekl historik. Jako základ manipulace uvedl hry s čísly ve statistice.

V Evropě podle Vondrušky není jedna převládající ideologie. Takže zastánci různých ideologií soutěží o vliv, moc a peníze a k tomu používají i označení protistrany za dezinformační. Navrhl, aby si lidé udělali nejdříve inventuru hodnot a teprve pak dávali hodnocení.