Český předseda vlády se vrací až do roku 2018, kdy se 29. června v Bruselu řešilo ožehavé téma – kvóty. „Skoro všichni je chtěli. Drtivá většina. Tlačilo je Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Švédsko a Řecko. Znamenalo to, že by Česká republika musela povinně přijímat migranty. Povinně, chápete?“ píše Babiš.

„Jasně, teď všichni řeknete, že chápete, ale představit si to asi neumíte. Neuměl jsem to ani já. Teď už umím,“ dodal s tím, že ještě v červnu 2015, když s tím Brusel přišel poprvé, mu to Visegrádská čtyřka – tedy Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko – hodila na hlavu. Tehdy k nám chtěli poslat 1 863 migrantů z Itálie a Řecka a z uprchlických táborů v Jordánsku a Iráku. Za dva měsíce přitvrdili.

Ještě toho samého roku 21. září země V4 ostatní státy přehlasovaly a silou protlačily, že si země EU v první vlně mezi sebou rozdělí 120 000 migrantů z Blízkého východu a Afriky. „Tehdy jsme se na nic nezmohli, protože nás zastupoval Milan Chovanec. ‚Pan reforma policie‘. Anglicky neuměl ani slovo, schopnost pro naši zemi něco vybojovat nulová. Takže když došlo na hlasování o ‚dobrovolném‘ přijímání migrantů, mohl jen koukat, jak ostatní zvedají ruce pro. A víte, jaká byla kvóta pro Česko? Za dva roky 2 978 migrantů ze zemí, ke kterým nemáme historicky skoro žádný vztah, jako Pákistán, Sýrie, Afghánistán. Lidi, jejichž myšlení a kultura jsou na hony vzdálené té naší,“ píše český premiér.

Poukazuje na české politiky, kteří hlasovali proti své zemi: „Ještě před tím pro výzvu k zavedení ‚trvalého a automatického systému relokace‘ v EU hlasovali europoslanci Stanislav Polčák ze STAN a Luděk Niedermeyer a Jaromír Štětina z TOP 09. A později první dva dokonce žádali, aby na nás kvůli neplnění kvót Brusel uvalil sankce,“ připomíná.

To však měl být jen začátek, jelikož všichni v Bruselu počítali s tím, že bude další a další přerozdělování. Kvóty byly nepopulární ve většině zemí, Slovensko a Maďarsko se dokonce rozhodly u soudu EU kvóty zažalovat. Česko pod premiérem Bohuslavem Sobotkou se k žalobě nepřipojilo. Prý proto, abychom se v EU neocitli v izolaci. Tehdy Sobotka tvrdil, že jednorázové přestěhování 3 000 migrantů do Česka není klíčové, pokračuje premiér.

„Ještě že ten pokus přerozdělit 120 tisíc migrantů do všech zemí EU ztroskotal. Česko podniklo krátký experiment s iráckými křesťany, který se moc nevyvedl. Brusel ale dál zkoušel prosadit povinné přerozdělování. Třeba v září 2016 Evropská komise vsadila na Německem navrhovanou metodu cukru a biče. Přišla s nápadem, že za každého přijatého uprchlíka by hostitelská země dostala deset tisíc eur. A když by odmítla, tak pokutu 250 tisíc eur. Nepochodila,“ popisuje dál vývoj migračních kvót.

V září 2017 pak Soudní dvůr EU shodil žalobu proti kvótám ze stolu. A následoval protiútok. V lednu 2018 Evropská komise zažalovala Česko, Polsko a Maďarsko, že uprchlíky nepřijaly.

O tři roky později, v září 2020, pak Německo návrh vylepšilo. Zůstal jen příspěvek na uprchlíka, ale pokud by se nepodařilo přerozdělit 70 procent migrantů z Řecka, Itálie a Španělska, přišla by na řadu „povinná solidarita“. Tedy zase kvóty.

Babišova tolerance k migraci zůstává i nadále nulová: „Brusel si prostě nedá pokoj. Ne kvótám. Ne povinnému přerozdělování. Ani jeden migrant. Prostě ne. Společně s maďarským premiérem Viktorem Orbánem a dalšími státy V4 jsme se postavili proti těm největším evropským hráčům. A i když nás přemlouvali nebo do nás nelítostně šili, hráli na city nebo vyhrožovali, tak jsme ani o píď necouvli. Ne. Ne je ne. Prostě ne,“ uzavírá Andrej Babiš.

V současnosti Evropská komise naléhá v souvislosti s krizí v Afghánistánu a se situací v Bělorusku na změnu evropských migračních a azylových pravidel. Mnohé členské státy EU jsou nervózní, že vývoj v Afghánistánu by mohl vyvolat opakování evropské migrační krize z let 2015 a 2016.