Duka v dopise Klímu oslovuje jako svého přítele, kterému velmi děkuje za „statečnost, odvahu, trpělivost a osobní nasazení“, s nimiž vede diskusi s vedením Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, resp. s děkanem Pullmannem. „Pozorně sleduji jak Vaše projevy na internetu, tak i následné diskuse, které ukazují na závažné problémy současného vývoje v naší společnosti; v politické sféře i v akademické obci,“ píše kardinál.

„Především bych Vám chtěl poděkovat, že poukazujete na závažná metodologická pochybení, která zasahují velkou část humanitních oborů, což považuji za naprosto zásadní, neboť téměř dvě generace našich spoluobčanů nemají s totalitním režimem vlastní zkušenost. Znají jej jen ze vzpomínek svých rodičů, prarodičů a známých ze starších generací,“ stojí dále v Dukově otevřeném dopise adresovaném Klímovi.

Předěl způsobený Pražským jarem a následné odhalení brutální a bezohledné síly Sovětského svazu a jeho satelitů nebylo podle Duky možné plně reflektovat v čase normalizace. „Postmoderna se svým nadekretovaným relativismem způsobuje – ruku v ruce s masově praktikovaným hédonismem – spánek kritického myšlení, ničí zájem o hledání pravdy a vede ke ztrátě hodnot, na nichž byla a je vybudována Západní civilizace,“ konstatuje Duka.

„Ztráta víry ve smysluplnost našeho života pak otevírá cestu k tekoucí identitě, která žije pouze zážitkem a vzrušenými emocemi: A proto propaganda a manipulace, jimž se dnes říká ‚strategie dialogu‘, ve mně vyvolávají jen úzkost. My, kteří patříme k té nejmladší vrstvě tří generací deptaných, vězněných, či (před námi) popravených, cítíme mrazení,“ pokračuje Duka a znovu Klímovi vyjadřuje o to větší dík za jeho úsilí při odhalování pravé podstaty věcí.

Následně v textu vzpomněl podpisové akce z padesátých let, kdy byly sbírány i podpisy i jeho coby žáka základní školy. „Znám pocity vlastní rodiny a přátel, jak se museli vypořádávat s tímto tlakem, který byl umocněn stovkami poprav a tisíci uvězněných, či ožebračených o střechu nad hlavou. Jak mohli v době stalinské totality reagovat lidé, jejichž rodiny byly rozbity, kontrolovány a šikanovány? Chtějí tito revizionisté tvrdit, že zaplněná náměstí v době protektorátu a v době teroru padesátých let byla pouhá hra na schovávanou nebo fraška?“ pozastavuje se Duka.

Připouští, že doba normalizace nám v mnoha případech mohla takto připadat, ale vzpomíná si na odmítání Anticharty v plzeňské Škodovce a rád by proto odpověděl všem těm, kteří se nerozpakují pohrdat uklízečkou, taxikářem, zámečníkem, či truhlářem: „Prakticky dvacet let jsem pracoval jako dělník – vč. dvaceti sedmi měsíců základní vojenské služby či patnácti měsíců v nápravně výchovném zařízení na Borech v Plzni – a dovolím si tvrdit, že všechny vyjmenované společenské vrstvy i naši kolegové vězni přistupovali k životu s mnohem větší rozvahou a pravdivostí i osobní statečností, než obhájci či tvůrci tzv. revizionistických či jakých směrů v oblasti moderní historie,“ zdůraznil kardinál.

„Vážený pane Klímo, děkuji vám jménem známých i neznámých politických vězňů, kamarádů a přátel z PTP, především ale jménem těch, o jejichž utrpení příslušníci mé generace slyšeli pouze vyprávět; za svůj odmítavý postoj k totalitnímu zřízení totiž zaplatili životem,“ dodává Duka, který doufá, že se v aktuálním sporu o naše nedávné dějiny setkáváme s pouhou neochotou podívat se pravdě do očí. „Svědčí o tom i malý zájem ke studiu archivů a skutečných svědectví těch, kteří tu dobu zažili na vlastní kůži. Děsím se, kdyby za tímto postojem byla lhostejnost a nedej Bůh cynismus,“ uzavírá Duka své psaní.