„Myslím si, že desetitisíce uprchlíků z Ukrajiny už se nebudou chtít vrátit po válce zpět. V Evropské unii si zvykají na lepší demokratický i materiální standard a nebude se jim chtít opět do chudšího prostředí, které vždy ovládali oligarchové,“ prorokuje půvabná malířka Viktoria Gulianová, která utíkala z „území válečného běsnění“ celkem dvakrát. A tady je její uprchlický příběh.

Útěk z Donbasu

Válka o Ukrajinu začala v roce 2014. Rusko zabralo Krym a vzplály boje o Donbas, kde žije většinou rusky mluvící obyvatelstvo. Světové společenství o tuhle „lokální roztržku“ moc zájmu nejevilo. Viktorie zrovna končila základku a chtěla dělat něco v oblasti výtvarného umění. Kreslila odmala a chtěla se tomu věnovat i dál. S rodinou, která je celá umělecky zaměřená, její sestra je lokálně známou herečkou, tehdy bydlela v městečku Novyi Svit nedaleko Doněcku. Ostatně tam žije část rodiny dodnes.

„Já tady nebudu mluvit o něčí vině. Jako teenager jsem tyhle věci vůbec neřešila. Jen jsem chtěla, aby válka co nejdříve skončila. Je to prostě hnus. Jsem pacifistka, a tak se stavím i k tomu běsnění u nás na Ukrajině,“ podotýká. V Charkově si tehdy našla školu designu, složila zkoušky, přejela válečnou frontu, což tehdy ještě nebylo nic ojedinělého, a začala žít na koleji v druhém největším městě Ukrajiny.

Útěk z Charkova

Na studiích ji hodně podporovala babička z Kyjeva, v hlavním městě celkem renomovaná právnička. Později si však v Charkově našla i zaměstnání v designérské firmě a chtěla si začít budovat vlastní kariéru s tím, že by pokračovala na Charkovské státní akademii designu a výtvarných umění. „Maluji hlavně futuristické obrazy. Ocelová města, černé díry, vesmír, andělé,“ vysvětluje s tím, že tak vnímá možnou budoucnost lidstva třeba někde na odvrácené a tajemné straně Měsíce. První výstavu spolu s dalšími spolužáky měla, „světe, div se“, díky přátelům v Česku, a přímo v jeho tepajícím srdci Praze, čímž završila vyšší odborné studium.

Jenže i v Charkově ji dostihla válka. Během únorového útoku na Ukrajinu v roce 2022 bylo město masivně bombardováno a začala invaze, která skončila až v květnu po vytlačení ruské armády z okolí města. „Nějakou chvíli jsem tam ještě byla, ale pak jsem se s babičkou smluvila, že odjedu z Ukrajiny. Však už to bylo neúnosné. Všechno rozbité, jakoby žádná budoucnost,“ podotýká. A tak nasedla, jak je většina Ukrajinců zvyklá, na autobus a jela přes Oděsu, Podněstří, Moldavsko a Rumunsko dál...

A další stěhování?

Nedávno Viktorie oslavila na pláži u Černého moře pětadvacáté narozeniny. Žije totiž v bulharském Burgasu, kde přes den obsluhuje v restauraci hotelu, v němž i bydlí, ale po večerech maluje. Před několika dny přijela na návštěvu přátel do „stověžaté“, kde jsme se také setkali. Chtěla by se totiž z Bulharska – kde z hlediska své profese a celoživotní touhy, malování, nevidí žádnou perspektivu – přestěhovat do Česka. Tady prý mají umělci mnohem větší možnosti a zázemí. „Dělala jsem modelku, počítačový design i různé expozice. Nebojím se žádné tvůrčí práce,“ říká.

Když ale vtipkuju, že většinou umělci, co působili část života třeba v Paříži, třeli bídu s nouzí či trpěli depresí a proslavili se až po smrti, trochu se zamračí. Za všechny třeba Amedeo Modigliani či Vincent van Gogh. „Já zase pořád utíkám před válkou a už bych chtěla mít od starostí na chvíli pokoj. V dnešní době už umělci takovou chudobou netrpí, i když to máme všichni těžké, natož my uprchlíci,“ zasměje se. A nakonec jen povzdech: „Hlavně, abych se mohla na Ukrajinu poté, až vyjde tenhle článek, ještě podívat!“