„Mé hlavní téma je pomalá sebevražda západní civilizace,“ začal hovořit ke studentům Kuras. „Ta krize na nás běží ze všech stran a ve všech oborech. V rodině, v sexu, rozklad institucí, rozklad smyslu pro dobro a zlo, rozklad náboženství do takové míry, že papež nám v podstatě říká, že to tady můžeme všechno zabalit a nabrat si novou kulturu odjinud. Ta krize je patrná i v americké židovské obci, která je nejpočetnější na světě, kde snad 70 procent Židů volilo Demokratickou stranu, která se pohnula velice silně doleva následkem Obamy, Clintonové a gurua Saula Alinského, to byl takový trockista, který vedl školu, která hovořila o tom, jak co nejlépe rozložit západní civilizaci,“ hovořil Kuras obšírně o pomalém úpadku křesťansko-židovské civilizace, který pozoruje.

„Tyto síly se na nás ženou ze všech stran, oslabuje to sebevědomí západní civilizace, schopnost sebeobrany a otevírá nás to invazi kultury, která nás chce zničit, která se o to snaží už 1 400 let a teď se jí to konečně začíná zevnitř dařit,“ řekl Kuras a poté studentům představil tři knihy, které s sebou přinesl a ze kterých jeho přednáška vycházela.

„Na Západě dochází k souboji mezi třemi složkami společnosti,“ těmito slovy uvedl Kuras knihu Sira Rogera Scrutona s názvem „Where we are“ neboli „Kde se nacházíme“. Roger Scruton ve svém díle rozebírá rozkol britské společnosti vyvolaný úspěšným referendem o Brexitu. „Ten se vyostřil tak, že jedni jsou pro Evropskou unii a nevadí jim administrativní totalita a ti druzí se chtějí vrátit k vlastní vládě. Scruton to vykládá podle starého řeckého ‚oikon‘, což v podstatě znamená ‚domov‘ nebo prostředí, ve kterém jsme si zvykli žít. A Scruton dělí ten konflikt na oikofilii a oikofobii. Oikofilové jsou lidé, kteří mají rádi své prostředí, a oikofobové jsou ti, kteří ho nenávidí nebo je jim přinejmenším lhostejné a věří nějaké té nadnárodní a nadstátní ideologii,“ pokračoval Kuras.

„Scruton vidí konflikt mezi oikofilií a oikofobií, která dnes ovládá ty nadnárodní a nadstátní orgány, jakými jsou Evropská unie nebo OSN, a proti tomu staví tu do určité míry utlačovanou a oslabenou oikofilii, tedy obec, národ, a tam říká, že demokracie je přirozeně možná jen v prostředí, které vyrostlo z oikofilie, tedy zespodu nahoru, ne shora dolů,“ vysvětlil Kuras zásadní rozdíly v přístupu obou skupin tak, jak je vnímá Sir Scruton. „Jestliže se nám někdo snaží nastavit ideologii shora na něco, v čem jsme vyrostli, tak nás to dává automaticky do konfliktu s realitou, s přirozeností, s přírodou,“ dodal Kuras na adresu nadnárodních institucí.

Scruton podle Kurase dělí oikofilii na dva typy. Jedním je patriotismus a druhým nacionalismus. „Rozdíl mezi nimi je ten, že patriotismus je láska k prostředí čili k obci, zemi a státu, která zahrnuje i jiná etnika, pokud jsou ta loajální k onomu oiku. Ten Scruton pokládá za velice blahodárný a mírotvorný. Na druhou stranu dává nacionalismus, který naopak nebere celé to oiko, nýbrž si vyčlení jedno specifické etnikum a vyloučí všechna jiná etnika v rámci oika, i když jsou loajální,“ vysvětlil Kuras. Není však prý nutně pravidlem, že nacionalismus vede ke vnitřním rozporům. Na druhou stranu ale může kromě nich vést také k válkám. Sir Scruton ústy Benjamina Kurase jako příklad uvedl srovnání německého nacionalismu a britského patriotismu. Nacionalismus je dnes podle Kurase vnímán v EU jako špatný a nahlas se mluví o tom, že je třeba jej zničit.

Jako druhý příklad uvedl Kuras spisovatele a faráře Roberta Stearnse, konkrétně jeho knihu „No, we can’t“,  česky „Ne, nemůžeme“. Slovní hříčka, vycházející z parodie na volební heslo amerického prezidenta Baracka Obamy, uvádí knihu, ve které se autor pokouší čtenářovi vysvětlit, proč spolu nemohou existovat islám, křesťanství a sekularismus v míru. „On ten konflikt vidí mezi třemi světy. Jedním je judeo-křesťanská civilizace, jedno je islámská civilizace a jedno je agresivní sekularismus. On tam uvádí, že útok na judeo-křesťanskou civilizaci je veden ze dvou stran. Jednak z islámu a jednak z onoho agresivního sekularismu. Správně by tomu ale měl říkat ‚agresivní ateismus‘, jelikož sekularismus sám o sobě není ideologií, nýbrž strukturou společnosti,“ řekl o knize Kuras.

Podle Kurase umí Stearnsova kniha čtenáři ukázat, že ti, kteří se snaží o zachování západní civilizace, jsou dnes napadáni ze dvou stran. „Děje se to tak, že ti agresivní sekularisté, feministky, genderisté, jsou v jakémsi podivném spojenectví s islámem,“ dodal spisovatel.

Třetím pohledem, který Kuras studentům představil, je kniha Michaela Walshe „The Devil’s Pleasure Palace“, česky „Palác ďábelských radostí“. „V té popisuje, jak na americkou kulturu zapůsobil kult kritické teorie. To je učení takzvané Frankfurtské školy marxistických a neomarxistických filozofů, kteří v podstatě rozvrátili myšlenkový systém Západu,“ vysvětlil Kuras. „Dnes v Americe či Anglii takřka nemáte žádného lektora, který by učil jinak než optikou neomarxismu,“ dodal Kuras.

Pak Kuras plynule přešel k fenoménu posledních let, který nazval „patologický genderismus“. „Já jsem feminista, ale feminista té staré školy. První generace byl ten feminismus vědecký, který začala Simone de Beauvoir. Pak přišla ta druhá generace takových srandovních anglosaských feministek, které říkaly například ‚Žena bez muže je jako ryba bez byciklu‘. Tím jsem se bavil, ale nyní přišla třetí generace, které já říkám vzteklý feminismus, kde už vychází najevo nenávist k mužům, mužství a mluví se o ‚toxické maskulinitě‘.

Studentům poté Kuras přečetl úryvek z vlastní chystané knižní publikace, kde toto téma obsáhleji glosuje: „V roce 2017 feministky vypochodovaly po statisících i se svými celebritami do ulic ve vaginálních kostýmech zobrazujících rozevřená ženská ohanbí a s hesly, která musela i samotnému Donaldu Trumpovi, na nějž byla namířena, nahnat husí kůži a mnohé bílé heterosexuální muže přeměnit v asexuály. Vysokou hladinu vulgarity nastavila před volbami popová hvězda Madonna, když každému muži, který bude volit Clintonovou, slíbila vykuřovačku s dodatkem ‚Pozor, já polykám!‘. Slib pak dlouhé frontě mužů, kteří ji brali vážně a hlásili se o slíbené, porušila vysvětlením, že když vyhrál Trump, slib neplatí a místo toho vykouří Bílý dům.“

Benjamin Kuras poté navázal pokračováním citace ze své chystané knihy: „Tuto hranici pak posunula filmová hvězda Ashley Judd melodramatickým přednesem vidiny Hitlera, koncentráků a plynových komor v Trumpem ovládané Americe, představy Trumpa, jak slintá chtíčem při pohledu na svou dceru, sdělením, že zvolení Trumpa je horší zážitek než znásilnění a vzpourou hlasitých, pyšných, vulgárních a protivných ženských s ujištěním, že ‚Naše kundy nejsou na chmatání, nýbrž pro naši rozkoš a na produkci další generace protivných a vulgárních ženských.‘ Na této hladině vulgarity plula i hesla průvodu žen v růžových čepicích, zvaných ‚Pussy Hat‘. Ale ‚pussy‘ neznamená úplně přesně ono ‚kunda‘, jak kdysi řekl český prezident, pro tu má angličtina ostřejší slovo ‚cunt‘. ‚Pussy‘ znamená jakousi její přijatelnější variantu, ale ne tak docela tu naši něžnou ‚kundičku‘, ale něco mezi tím, říkejme jí ‚kundice‘. Zde je výběr antitrumpovských hesel v průvodech: ‚Všechnu moc kundici!‘, ‚Nestrkejte mi svoji politiku do kundice!‘, ‚Kundice vás pozoruje!‘, ‚Moje šíje, moje záda, moje kundice vám to nandá!‘, ‚Zůstaňme kundicovité, bojte se kundice!‘, ‚Kundice proti fašismu!‘, ‚Vaginy vás přivedly na svět, vaginy vás odvolí ven!‘, ‚Nikdy nešoustejte s republikánem!‘.“

„Jedním z prvků, pozorovaných na feministických demonstracích, byl prvek nebělošský, přesněji řečeno antibělošský, ještě přesněji řečeno antimužsko-bělošský, nejpřesněji řečeno islámský,“ pobavil audienci Benjamin Kuras. „Představují si, že když bude ‚muslim power‘, tak bude i ‚gay power‘ a ‚women power‘. Ten islám by jim, panečku, dal,“ dodal Kuras a pak přečetl další úryvek z knihy týkající se těchto hesel: „Hlásal plakát skupinky mužských a znatelně zjemněle vyhlížejících hnědých tváří, nepochybně se těšících na dobu, kdy světu spolu s feministkami povládne v dokonalé mírumilovné koalici homosexuálně reformovaný mexicko-africký islám, pilně pracující na neexistenci heterosexuálních bělochů.“ Poté Benjamin Kuras zabrousil do aktuální problematiky nově vznikajících genderů a vyjmenoval několik desítek genderů, které podle některých lidí existují vedle muže a ženy, namátkou to mají být například „skoliosexuálové“, „transmuži“ nebo „pansexuálové“.

Podle Kurase mladá generace nevěstí pro západní civilizaci nic dobrého: „Teď se nám narodila generace sněhových vloček, tedy ustrašených a rozmazlených slabochů. Těch je plná Amerika a zejména univerzity. Lidí hroutících se pod jakoukoli nepřízní osudu, překážkou či nelaskavostí. Je produktem prosperity, dlouhotrvajícího míru, pohodlnosti a nárokovosti čili žije v přesvědčení, že má na všechno právo a nárok, aniž potřebuje plnit nějaké povinnosti.“

Jedním z takových domnělých práv je podle Kurase možnost být čímkoli, čím si jen usmyslím, ať už jde o pohlaví či cokoli jiného. „Celý svět se točí kolem jejich sebeobdivného já a všichni trpí nějakými komplexy oběti,“ dodal Kuras.

Poté přišel čas na dotazy z publika. Jeden z posluchačů se Kurase zeptal, zda jde v případě mladé generace o módní záležitost, či zda je prostě skutečně geneticky odlišná. „Geneticky nevím, ale memeticky zcela určitě. Vidím to jako součást pokračování té Frankfurtské školy a neomarxismu neboli pseudoliberalismu, jelikož tyto dva pojmy splynuly,“ reagoval Kuras tak, že jde jednoznačně o změnu v myšlení mladých lidí. Kuras dodal, že jde o následky tzv. dlouhého pochodu institucemi, jehož počátky jsou už v padesátých letech dvacátého století. Vzpomněl rovněž, že pomalých změn v myšlení v rámci akademického světa v rámci anglosaského světa si všímal již na konci šedesátých let, kdy emigroval do Velké Británie.

„Četl jsem, že to začíná už i tady. Děkan filozofické fakulty Olomoucké univerzity vyzval studenty, aby jezdili po vesnicích a přesvědčovali lidi, aby nevolili Zemana, ale Drahoše. Co je studentům do toho? A hlavně co je do toho děkanovi,“ rozčilil se Kuras. Poté v publiku zazněla myšlenka, že dnešní mladá generace nezažila komunismus, ve kterém bylo potřeba používat kritické myšlení takřka u všeho, co tehdejší média vysílala. Dnes takovou schopnost mladí nemají, a tak nekriticky konzumují to zpravodajství, které je jim poskytováno.

V souvislosti s tím zmínil Kuras na závěr problematiku „fake news“. „Kdo rozhoduje, co je fake news? Dva roky se všude tvrdilo, že Putin ovlivnil americké volby, dokonce se o tom psaly knihy. Asi dva měsíce zpátky prohlásila CIA, že na to nejsou žádné důkazy. Takže dva roky nás všichni krmili tím, že Putin zasahoval do amerických voleb. Důležité je, aby někdo nezačal zakazovat informace pod rouškou toho, že jsou falešné,“ varoval Kuras.