Na začátku března se totiž vedení firmy rozhodlo poskytnout dva kamiony i s řidiči, aby odvezli humanitární pomoc. „Volali mi večer, jestli bych nejel, že jim odříkají dopravy. Na místě je válečná zóna a není jednoduché sehnat řidiče, kteří překročí ukrajinskou hranici. Nechtěl jsem si vyvěsit ukrajinskou vlaječku do profilu a být v pohodě schovanej za bukama. Mohl jsem opravdu pomoct,“ řekl Martin Pařízek.

A tak se otec dvou dětí vydal prvního března i s ukrajinským doprovodem a posvěcením českých úřadů na cestu. S dalšími dvěma kamiony (třetí se k nim přidal v rámci jiné humanitární akce) vezl zdravotnický materiál jako náplasti, kanely, katedry, obvazy, jehly, bandáže a další přímou zdravotnickou pomoc pro nemocnici. Na korbě dalších nákladních vozů byly i matrace, deky a hygienické potřeby. Vše ze sbírky hmotné pomoci Královéhradeckého a Vysočinského kraje pro nemocnice a ty, kdo se ocitli bez domova. Cíl: sklad města Chust nedaleko Užhorodu. 170 kilometrů v ukrajinském vnitrozemí.

Pro ParlamentníListy.cz popsal, jak celá cesta vypadala. Už tři kilometry před hranicí se objevila kolona osobních vozů i dodávek. „Tříkilometrová fronta osobáků a dodávek lidí, kteří si mysleli, že když vyzvednou dva uprchlíky, zachrání svět. Ve skutečnosti ale blokují průjezd důležité organizované pomoci. Tím bych apeloval na lidi, složte se raději na autobus, který vezme 65 lidí. Nejezděte osobákama, hranice jsou ucpané díky dobrodruhům typu: Převezu dva Ukrajince,“ varoval před neuváženými výpravami na ukrajinské území. A nastalo dlouhé čekání. Po čtyřech hodinách se dostali k hranici, kde je kontrolovali Slováci. Nastalo papírování. „Ptali se nás: Vezete helmy, zbraně nebo rakety? Řešili, jestli máme naložené, co bylo v papírech. Nevěděli si rady s humanitární pomocí, dohadovali se mezi sebou na celnici. Říkali jsme, že na nás čeká konkrétní člověk a vezeme věci pro nemocnici. Ukrajinci pak řešili to samé, stejná situace dokola. Nemohli věřit, že vezeme čtyři tuny zdravotnického materiálu, ale bylo to tak. Nakonec nás po osmi hodinách pustili na ukrajinské území,“ uvedl Martin Pařízek.

Ukrajinci utrhali a přesměrovali veškeré značení

Po sto kilometrech ve vnitrozemí se začaly ukazovat pytle s pískem, kterými byly obložené základní budovy jako nemocnice, radnice, teplárny a další místa, ale i kulometná hnízda, transportéry, vojáci... „Začal jsem mít strach, ten pocit není dobrý. A kdo tvrdí, že ho nemá, lže,“ řekl. Cestou zastavilo kamiony několik kontrol, většinou plně vyzbrojených policistů samopaly. Co ho však oslovilo, byla reakce civilních Ukrajinců. Jakmile viděli značku z České republiky, provolávali slávu, děkovali a projevovali vděčnost. Jako zajímavost přidal paralelu s rokem 1968. Ukrajinci nyní, stejně jako tehdy Češi, zlikvidovali nebo přesměrovali většinu značení na cestě, takže podle cedulí nebylo možné nikam dojet. Někde byly dokonce jako vtip cedule ukazující směrem do Moskvy. „Ukrajinci urvali směrovky, značky a jakýkoliv navigační ukazatel, takže jsme jeli podle navigace. Ukrajinci utrhali značení, aby dezorientovali Rusy. A najednou vidíme ukazatel třeba na Moskvu,“ vysvětlil.

„Dojeli jsme na místo, což byla obrovská tovární oblast asi 20 kilometrů za Chustem. Uprostřed tovární oblasti, což byly rozpadlé tovární budovy, byla pila na dřevo, která fungovala, a v ní bylo asi 300 utečenců z Kyjeva. Muž na místě, který to organizoval, nám řekl, že je zachraňujeme, protože včera spali na parketách. My jim vezli matrace, deky i hygienické potřeby přímo na místo. Pak řekl, že dneska bude moct 300 lidí z Kyjeva spát jinak. Načež se seběhly desítky lidí a tahaly molitany, matrace, spacáky, osušky, kartáčky na zuby,“ popisoval redakci.