Na druhou stranu, ona generace 50+ těžko může přijít na jméno generaci 18-35, nad kterou zoufale kvílí, že „takhle blbí jsme v jejich věku nebyli ani my“. Pravda, jistou útěchou je, že nad zkázou mravů „dnešní“ mládeže se všeobecně a prokazatelně lká už dobrých 2500 let, a jak ta mladá, nemožná generace přechází do generace „zasloužilých starců“, tak se zjišťuje, že to přece jen není tak hrozné. Nicméně: hrozné to sice není, ale je to přeukrutně fádní. Ubíjející. Bere to čas a energii, která nakonec schází oběma navzájem se sebou nesouhlasícím generacím, stejně jako společnosti coby celku. Proto by možná stálo za to se podívat (s přihlédnutím k aktuální české realitě), proč je ta mezigenerační nevraživost tak urputně přežívající.

Mám důvod se domnívat, že zásadním problémotvorným prvkem této nevraživosti je rozdílné vnímání času odlišnými generacemi, a to s ohledem na jejich vlastní zařazení do „toku života“. Je to pohled generace odcházející – bilancující – a generace přicházející – budující. Smůla je, že kromě tohoto zcela odlišného úhlu pohledu generace sdílejí jeden zásadní nedostatek. Totiž vědomí kontinuity času a kontinuity generací. Generace odcházející nevidí nastupující generaci jako své následovníky, kterým má předat štafetu, a to, co bych nazvala „sumou globálních znalostí od úsvitu lidstva až k dané odcházející generaci“, a mládež sama sebe nevnímá jako pokračovatele lidského údělu. A přitom tomu tak je, bez ohledu na případný souhlas či nesouhlas s idejemi a názory obou skupin.

Samostatným problémem je otázka psychologická, otázka vycházející z nejistého postavení nastupující mladé generace ve světě, vycházející z nejistoty a nedůvěry v sebe samé. Nastupující stáří má totiž jednu nepopiratelnou výhodu, která je mládí upřena: prohry dané věkové skupiny i jednotlivců jsou již jasné, dané a neopravitelné. Co člověk do padesátky nezvládl, to už nedožene, i kdyby se na hlavu postavil. Život není nahrávka na YouTube, kterou je možné posunout zase zpět a od určitého věku prostě přehrát znova, eventuálně s jiným obsazením spoluherců. (Mimochodem, když toto říkám svým rozvádějícím se klientům, velmi se diví… vůbec jim nedochází, že i když jsou, například, zcela zaláskovaní do jiného partnera, toho předchozího už nikdy nikdo ze světa nesprovodí. Vždy tam bude, stejně jako děti z tohoto předchozího vztahu. Jejich snaha „začít nanovo“ je prostě vždy jen – alespoň z převažující části – iluzí. Kdyby si toto lidé uvědomili, pravděpodobně by velmi ubylo rozvodů.)

To, že prohry jsou dané a neopravitelné, přináší jednu nečekanou skutečnost: totiž mimořádnou míru svobody. V těch letech, které generaci 50+ ještě zbývají do konce života (a můžeme počítat se slušným životem ještě dalších cca 20–30 let), již není nutné si nic dokazovat, není nutné vítězit. Je možné se oddat tomu, co člověk skutečně dělat chce, a to bez ohledu na sociální status a posouzení okolím. Zároveň odpadá v tomto věku sociální kontrola rodiči, protože ti, 80+, právě umírají. A děti jsou z hnízda vylétlé… nebýt těch zmařených ideálů a nedosažených životních cílů, byl by to ideální věk. Bohužel však zklamání, prohry, obtížný život a nenaplněné sny vedou generaci 50+ do deprese, která je pro nastupující mládež naprosto nepřehlédnutelná.

A právě v tom je „jádro pudla“. Problém totiž netkví v tom, že generace 20+ nemá úctu k ideálům a životním zkušenostem generace 50+, což jim právě ta starší generace často vyčítá, ale v tom, že si „mlaďoši“ myslí, že odstupující generace svých ideálů a tužeb nedosáhla, že prohrála a zklamala. Na jejích příslušnících vidí devastující účinky tohoto stavu a odmítá dopadnout stejně!