Na druhou stranu, ona generace 50+ těžko může přijít na jméno generaci 18-35, nad kterou zoufale kvílí, že „takhle blbí jsme v jejich věku nebyli ani my“. Pravda, jistou útěchou je, že nad zkázou mravů „dnešní“ mládeže se všeobecně a prokazatelně lká už dobrých 2500 let, a jak ta mladá, nemožná generace přechází do generace „zasloužilých starců“, tak se zjišťuje, že to přece jen není tak hrozné. Nicméně: hrozné to sice není, ale je to přeukrutně fádní. Ubíjející. Bere to čas a energii, která nakonec schází oběma navzájem se sebou nesouhlasícím generacím, stejně jako společnosti coby celku. Proto by možná stálo za to se podívat (s přihlédnutím k aktuální české realitě), proč je ta mezigenerační nevraživost tak urputně přežívající.

Mám důvod se domnívat, že zásadním problémotvorným prvkem této nevraživosti je rozdílné vnímání času odlišnými generacemi, a to s ohledem na jejich vlastní zařazení do „toku života“. Je to pohled generace odcházející – bilancující – a generace přicházející – budující. Smůla je, že kromě tohoto zcela odlišného úhlu pohledu generace sdílejí jeden zásadní nedostatek. Totiž vědomí kontinuity času a kontinuity generací. Generace odcházející nevidí nastupující generaci jako své následovníky, kterým má předat štafetu, a to, co bych nazvala „sumou globálních znalostí od úsvitu lidstva až k dané odcházející generaci“, a mládež sama sebe nevnímá jako pokračovatele lidského údělu. A přitom tomu tak je, bez ohledu na případný souhlas či nesouhlas s idejemi a názory obou skupin.

Samostatným problémem je otázka psychologická, otázka vycházející z nejistého postavení nastupující mladé generace ve světě, vycházející z nejistoty a nedůvěry v sebe samé. Nastupující stáří má totiž jednu nepopiratelnou výhodu, která je mládí upřena: prohry dané věkové skupiny i jednotlivců jsou již jasné, dané a neopravitelné. Co člověk do padesátky nezvládl, to už nedožene, i kdyby se na hlavu postavil. Život není nahrávka na YouTube, kterou je možné posunout zase zpět a od určitého věku prostě přehrát znova, eventuálně s jiným obsazením spoluherců. (Mimochodem, když toto říkám svým rozvádějícím se klientům, velmi se diví… vůbec jim nedochází, že i když jsou, například, zcela zaláskovaní do jiného partnera, toho předchozího už nikdy nikdo ze světa nesprovodí. Vždy tam bude, stejně jako děti z tohoto předchozího vztahu. Jejich snaha „začít nanovo“ je prostě vždy jen – alespoň z převažující části – iluzí. Kdyby si toto lidé uvědomili, pravděpodobně by velmi ubylo rozvodů.)

To, že prohry jsou dané a neopravitelné, přináší jednu nečekanou skutečnost: totiž mimořádnou míru svobody. V těch letech, které generaci 50+ ještě zbývají do konce života (a můžeme počítat se slušným životem ještě dalších cca 20–30 let), již není nutné si nic dokazovat, není nutné vítězit. Je možné se oddat tomu, co člověk skutečně dělat chce, a to bez ohledu na sociální status a posouzení okolím. Zároveň odpadá v tomto věku sociální kontrola rodiči, protože ti, 80+, právě umírají. A děti jsou z hnízda vylétlé… nebýt těch zmařených ideálů a nedosažených životních cílů, byl by to ideální věk. Bohužel však zklamání, prohry, obtížný život a nenaplněné sny vedou generaci 50+ do deprese, která je pro nastupující mládež naprosto nepřehlédnutelná.

A právě v tom je „jádro pudla“. Problém totiž netkví v tom, že generace 20+ nemá úctu k ideálům a životním zkušenostem generace 50+, což jim právě ta starší generace často vyčítá, ale v tom, že si „mlaďoši“ myslí, že odstupující generace svých ideálů a tužeb nedosáhla, že prohrála a zklamala. Na jejích příslušnících vidí devastující účinky tohoto stavu a odmítá dopadnout stejně! 

To nedosažení naplnění života přináší dva rozdílné aspekty, které generační vztahy nadále komplikují. 

Prvním aspektem je, že ona „svoboda 50+“ přináší nečekané výsledky. Někdy prostě dojde ke zúročení celoživotního snažení a najednou se vše zcela zvrátí. Život, který se zdá neúspěšným a nenaplněným, je náhle jakoby „shrnut“, a to, co bývá považováno za úspěch, či spíše naplnění života, se dostaví, a to v míře i značně nečekané. Bohužel podle mých zkušeností se toto týká tak maximálně 10 % „neúspěšných“. Nicméně v 50+ není ještě definitivně rozhodnuto. To ale generace 20+ nevidí. Pro tu jsou členové generace 50+ už starci nad hrobem a šance na jejich uznání je promarněna definitivně. Na to, aby „mlaďoši“ pochopili, že to tak úplně není, jsou bohužel... příliš mladí!

Druhým aspektem je, že nejenže mladá generace nechce tu starší následovat v jejím generačním zklamání, ale navíc toto hodnotí jako selhání, ke kterému by v té jejich generaci určitě, ale určitě nedošlo! Pocit omnipotence je nedílnou součástí mládí, které není ochotné starší generaci odpustit její prohry. Jejich příčinu vidí jednoznačně v neschopnosti, lenosti či lhostejnosti předků. Naprosto nejsou ochotni připustit, že i všechny (ano, všechny…) jim předcházející generace měly své ideály a že boje, které tyto generace za své ideály podstoupily, jsou podkladem pro formování a formulování ideálů generací nových. Ne ne! Mladá generace chce mít jistotu, že oni toho svého dosáhnou. Proto tak lpí na tolika detailech a mají potíž rozlišit podstatné od nepodstatného. Protože nevěří, že by předcházející generace mohly přinést něco přínosného, odmítají se i poučit z chyb skutečně v minulosti (hojně) učiněných. Odmítají si připustit, že tam, kam jdou, se předcházející generace již vrátily zpět, protože se přesvědčily o tom, že to je slepá ulička. To, co generaci 20+ z reflexe takovýchto úvah hrozí, je, že by si museli připustit i svou vlastní omylnost. A možnost svých vlastních proher. Na to ale nejsou nastaveni…

Život ještě generaci 20+ nepoučil o tom, že nejrůznějšími mechanismy lidé v průběhu svého života ztrácejí tu hlubokou vnitřní touhu, tak příznačnou pro mládí. Že ztrácejí schopnost překonávat překážky, kterých je příliš mnoho a jsou příliš velké. Že se začne nedostávat sil… když je člověk mladý, má plno tužeb, jenže pak přijde život, který přinese mnoho věcí, kterými se člověk musí zabývat, a často ony hluboké vnitřní touhy ustoupí do pozadí. Člověk je „skrouhnut“ ve svých tužbách a někdy, spíše velmi často, i zapomene, že nějaké touhy vůbec měl. Děje se tak formou selektivního zapomínání, ochraňujícího duši člověka před příliš traumatizujícími vzpomínkami. Pod tlakem času a stále se rozšiřujících sociálních závazků se odstupující generace často nechá unést proudem a uvízne v jakési prostřednosti. Toho si příslušníci nastupující generace všimnou a nechápou, proč se tak děje. Oni sami jsou přece plni ideálů! Reálný život ve své celistvosti jim ještě uniká. Zato mají elán.

To, co schází oběma generacím, té nastupující i té odstupující, je úcta k té druhé, uznání specifické role, kterou ta která generace hraje. V české realitě to například znamená, že pro naprostou většinu generace 50+ „chvilkaři“ znamenají partu mladých bláznů, přinášejících ohrožení pracně vydobytých svobod, přičemž ještě navíc se nejedná o autentický projev, ale jsou uměle placení bůhví kým. Nezaznamenala jsem ani jednu – ano prosím, ani jednu – úvahu o tom, že by to, co deklarují, snad mohli (alespoň někteří) myslet vážně a upřímně. Nikdo – ano, n i k d o – z generace 50+ není ochoten připustit, že (alespoň některým) z těch, co chodí na Letnou, TAKY, STEJNĚ JAKO JIM, jde o tuto zemi a její lid, tedy o náš národ. To považuji za zcela absurdní. Stejně absurdní jako to, že generace 20+ není ochotna připustit, že ti před nimi dělali, co mohli… a že by bez této snahy oni sami nebyli, kde nyní jsou. 

Chápu, že tento požadavek vzájemného uznání snah, zásluh a úcty i k prohrám, stejně jako úhelný pohled dobrých úmyslů, může vypadat jako totálně idealisticko-zhovadilá naivita. Přesto jsem však přesvědčena, že právě toto je pozice, bez níž není ani jedna součást společnosti, totiž obě vedle sebe žijící generace, postoupit dále, ba není schopna postoupit dále ani celá naše země, národ, vlast. Dlužno nezapomenout, že českou národní operou je Prodaná nevěsta (a nikoliv Libuše, jak se mnozí s falešnou iluzí domnívají) a hlavní scénou tohoto uměleckého díla je bezesporu duet Jeníka a Mařenky „Jak ošemetný muž jsi ty, nechci o tobě vědět – jak tvrdošíjná dívko jsi, že nechceš pravdu zvědět“.

Navrhuji, abychom s tímto vzorem národního dialogu už přestali.