Whistleblowing je pojem, který známe už odedávna. Často byl spjat s různými činy někdejšího senátora, bývalého pracovníka Fondu národního majetku, později Státního fondu životního prostředí. V obou případech musel Michálek opustit svou pozici poté, co zveřejnil nějaké informace. V případě údajné zkorumpovanosti tehdejšího (2010) ministra Drobila šlo o nahrávku, kterou si tajně pořídil z jednání s ministrem, v ještě podstatně starším případě (IPB 1996) zveřejnil skrze média informace, které se ukázaly jako nepravdivé. Níže k tomuto případu uvedeme zajímavé podrobnosti. Dnes je Michálek považován za průkopníka whistleblowingu. Tedy zákonem chráněného udavačství – zákon hezky politicky korektně zavádí pojem „oznamovatel“.

 

Cílem zákonné úpravy je prý zamezit tzv. odvetným opatřením, tedy sankcím vůči oznamovateli či jeho znevýhodnění v další práci či v jiné činnosti. Podáním oznámení nemá být obecně porušena zákonná či smluvní povinnost mlčenlivosti, nesmí však obsahovat například utajované informace nebo porušovat advokátní, lékařské či zpovědní tajemství ani ohrožovat bezpečnostní zájmy České republiky. Za jednotlivá porušení stanovených povinností jsou navrženy pokuty až do 1 milionu korun. 

 

Určitě není náhodou, že se whistleblowing jako předmět zákonné úpravy dostává na legislativní stůl právě v této době, která je typická bojem proti „vnitřnímu nepříteli“, fake news, dezinformacím a jejich kriminalizací. „Oznamovatelství“ může velice dobře posloužit jako pomocný právní nástroj k zesílení cenzurních tlaků vedených dnešní vládou a jí řízenými médii a soudnictvím. Onehdy jsem si na to téma psal s jedním známým, který mi jen tak žertem nadhodil esemeskou zhruba tohle: „Tak koho dneska udám za činnosti proti liberální demokracii?“ „Zkus mne“, odpověděl jsem. „A čeho ses dopustil?“ „Pustil jsem si píseň Soldat bumážnyj od ruského písničkáře Okudžavy. A navíc, protože ji dobře znám, jsem si ji prozpěvoval nahlas s ním.“ Přítel napsal: „To je vážné. Ale co se stane, když tě neudám?“ Na to já: „Pak udám já tebe, žes neoznámil tuto hroznou skutečnost, a možná se sejdeme v téže cele“. Netušili jsme při té výměně žertovných replik, jak blízko se můžeme ocitnout ke skutečnosti. Legislativní ochrana „oznamovatelů“ totiž v důsledku snadno může být vyložena jako bianko šek na cokoli, co oznamovatel oznámí. Tedy třeba i na vyloženou lež. Oznamovatel bude v ochraně a nařčený v problému. V tom je zřetelně největší nebezpečí další z totalitarizujících zákonodárných snah dnešní vrchnosti.