O rozdělení státu rozhodly reprezentanti vítězných politických stran vzešlých z voleb 4.–6. června 1992 (Občanská demokratická strana a Hnutí za demokratické Slovensko, ODS a HZDS), i když tyto strany neměly rozdělení ve svém volebním programu.

Rychlík k tomu dodává, že ve skutečnosti každý sociálně dotvořený národ vlastní dynamikou směřuje k samostatnému národnímu státu, byť to nemusí být na první pohled patrné a sami příslušníci tohoto národa si to ani nemusejí uvědomovat. „To platilo samozřejmě i pro slovenský národ,“ dodává s tím, že „všechny mnohonárodnostní státy jsou nestabilní a rozpadají se; federace není trvalým řešením národnostních problémů, protože vytváří dva druhy národů“.

Češi se podle historika ztotožnili v roce 1918 s Československem jako se svým státem, protože to byl skutečně v podstatě český stát rozšířený směrem na východ. Většina Slováků měla ale na Československo od počátku jiný pohled: neměl to být společný stát ve smyslu jeden stát, ale společný stát ve smyslu unie dvou států. „Čechům ztotožňování pojmů československý a český nevadilo. Slovákům ano, a to velmi,“ upozorňuje Rychlík.

Rozpadu Československa mohl zabránit vznik dostatečně silné společné československé identity, to se ale nestalo, chyběla idea, která by mohla držet Čechy a Slováky pohromadě. „Společná československá identita byla i po více než sedmi desetiletích společného státního života velmi slabá,“ říká Rychlík, že Češi nepřebrali ze slovenské kultury prakticky nic a ze slovenských dějin neznali už vůbec nic. To, že Češi nadřazeně mluvili o Slovácích jako „mladších bratrech“, podle něj lezlo Slovákům na nervy.

Situaci tak podle Rychlíka dobře vystihl v roce 1990 předseda Slovenské národní strany Jozef Prokeš, když řekl: „Proč by Češi a Slováci měli žít v jednom státě, když mohou mít každý svůj?“

Ve veřejnosti se dodnes udržela představa, že většina obyvatel v obou republikách si přála žít ve společném státě.

„Na první pohled tomu tak skutečně bylo: průzkum veřejného mínění v roce 1990 zjistil, že 46,7 % dotázaných v ČR a 53,8 % v SR je pro ‚autentickou federaci‘, 34,1 % v ČR a 21,4 % v SR je pro stávající model federace, 6,7 % v ČR a 9,7 % v SR je pro konfederaci a 5,3 % v ČR a 9,6 % v SR pro dva samostatné státy. Tato čísla mají ale malou vypovídací hodnotu, protože co to je ‚autentická federace‘? Byl to pojem stejně plastický a vágní jako výraz ‚společný stát‘.

Na podzim 1990 vznikla v Bratislavě iniciativa ‚Za svrchované Slovensko‘, která žádala převedení všech kompetencí na úroveň republik. Teprve potom měly republiky společně koordinovat některé společné otázky. Ukázalo se, že většina slovenských stoupenců ‚autentické federace‘ si přeje zároveň suverenitu Slovenské republiky, a představuje si tedy pod ‚společným státem‘ jen koordinaci činnosti obou republik,“ připomíná historik, že takovéto řešení objektivně znamenalo tak jako tak zánik Československa jako státu, stejně jako požadavek konfederace, která je jen spolkem států.

Z předešlého vysvětlení je nyní i zřejmé, proč se neuskutečnilo referendum, o kterém se skutečně uvažovalo, uvádí Rychlík a dodává: „Při zformulování otázky tak, aby na ni bylo možné odpovědět jednoznačně ‚ano – ne‘, se ukázal neřešitelný problém, protože poslanci velmi rychle zjistili, že nejsou schopni takovouto otázku zformulovat tak, aby výsledek k něčemu byl. Na prostou otázku ‚jste pro společný stát?‘ by totiž sice nepochybně dostali v obou republikách kladnou odpověď, ale tím by nebyla vyřešena otázka, jak tedy vlastně má státoprávní uspořádání vypadat,“ vysvětluje, proč otázku se zformulovat nepodařilo a referendum vypsáno nebylo.

Pro další osud Československa byly klíčové výsledky voleb 5. a 6. června 1992. Favoritem voleb v České republice se stala ODS Václava Klause, která ve státoprávní oblasti vystupovala s heslem: buď funkční federace, anebo pokojné rozdělení Československa na dva zcela samostatné státy,“ dodává.

Po československých parlamentních volbách v červnu 1992 tak bylo jasné, že zdlouhavé vyjednávání o budoucnosti společného státu nabere jiný směr. Předsedové vítězných stran Václav Klaus (ODS) a Vladimír Mečiar (HZDS) se tenkrát shodli, že jejich představy o budoucnosti společného státu jsou neslučitelné. Výsledkem jednání byla devítibodová politická dohoda mezi HZDS a ODS, se kterou v sobotu 20. června předstoupili Václav Klaus a Vladimír Mečiar před shromážděné novináře se společným prohlášením, jehož bod č. 3 hovořil doslova o „ústavním rozdělení současného státu“.

Rychlík zdůrazňuje, že rozhodnuto o rozdělení ČSFR bylo už v červnu, a nikoliv až na druhém jednání 26. srpna 1992, kdy se Klaus a Mečiar sešli v brněnské vile Tugendhat, aby oficiálně oznámili rozdělení československého státu. „Pokud jde o referendum, nemělo už v této situaci smysl. Rozhodování se totiž přeneslo na republikové vlády a stát se postupně vlastní dynamikou rozpadal,“ podotýká historik.

„Vnímáme-li stát jako funkční organismus, a nikoliv jen jako právní subjekt, pak je třeba říci, že reálně zaniklo Československo už na konci léta 1992. Ústavní zákon o zániku ČSFR, schválený Federálním shromážděním 25. listopadu 1992 nejtěsnější možnou většinou, vlastně jen kodifikoval faktický stav. Státy přicházejí a odcházejí.

V roce 1918 vzniklo, protože se Češi a Slováci vzájemně potřebovali. Češi, zesílení početně o Slováky, mohli lépe vzdorovat německému tlaku a Slovensku jim nadto poskytlo koridor z německého obklíčení. Slováci potřebovali českou pomoc, aby se mohli vzepřít maďarskému tlaku a aby se zcela dotvořili jako svébytný národ. V roce 1992 už Československo, ani Češi, ani Slováci nutně k životu nepotřebovali. Splnilo svou úlohu a odešlo do historie,“ shrnuje závěrem historik Jan Rychlík.