Posobiec navštívil Lvov, Oděsu a Nikolajev. Na Ukrajinu se dostal přes Polsko, kde byl na návštěvě za rodinou. Tam mu jeho známí z řad aktivistů a novinářů řekli, že pokud chce, mohou zařídit, aby se dostal do Lvova, kde je to bezpečné, a také aby dostal povolení, aby mohl navštívit Oděsu a následně Nikolajev, který už je jen pár desítek kilometrů od Rusy okupovaného Chersonu. Této nabídky využil.

Na hranicích se Posobiec zasekl ve frontě, protože řada uprchlíků se rozhodla na Ukrajinu vrátit. „Celý vlak byl vyprodaný kvůli lidem, kteří se na Ukrajinu vraceli,“ uvedl. Ale podle jeho známých je vlak stále nejrychlejší způsob, při cestě autem nebo busem je zdržení šesti- až dvanáctihodinové.

Doplnil, že už dříve mohli Američané strávit na Ukrajině bez víz 30 dní, ale nyní jsou podmínky ještě uvolněnější. „Řekli nám, že Lvov je teď z 25 % americký, a když jsme se sešli s místními aktivisty, tak nám také říkali, že řízení je převážně americké, ale Američané a Ukrajinci spolupracují. Některé místní organizace byly na náboženském základu, jiné na vojenském, čímž myslím veterány, dobrovolníky, samozřejmě ne oficiální americkou armádu,“ uvedl s tím, že vedoucí pozice měli váleční veteráni, kterých bylo na místě víc než dost.

Povšiml si také, že i v malých vesnicích byly u vjezdu kontrolní body a na nich dobrovolníci s kalašnikovy a barikády. Vojáci pak byli všudypřítomní, ve vlaku, na hranicích. A hlídali před možnou podvratnou činností. „Vzpomínám si, že ve vlaku mi bratr vyprávěl, jak při kontrole pasů byl jeden člověk ruského původu, a protože měl ruský pas, tak ho odvedli do jiného vozu a už jsme ho neviděli,“ přidal vzpomínku.