Byla zhruba polovina června, když mně na mobilu přistála sms, jestli chci jet monitorovat prezidentské volby do Uzbekistánu. Bez většího rozmyslu jsem skoro ihned odepsala, že ano.

Až teprve asi za dva dny jsem začala přemýšlet o takových podružnostech, jako byla logistika cesty, zdravotní stav, počasí v místě, tedy v Taškentu, a celá řada dalších věcí, které mohly mít na cestu vliv. Rovněž jsem začala z hloubi své paměti dolovat to, co o této středoasijské zemi vlastně vím. Starší si asi vzpomenou, že jde o jednu z bývalých republik Sovětského svazu, mladší si ji asi spojí s Makhmudem Muradovem, profesionálním bojovníkem, který se sice narodil v Tadžikistánu, ale do rodiny tádžických Uzbeků a střídavě žije v Praze a Buchaře. No a asi hodně málo z nás si Uzbekistán spojí třeba s Avicenou neboli Ibn Sínou, který je považován za jednu z nejvýznamnější postav zlatého věku islámu.

Ale na další přemýšlení v Hamletově stylu, čili jet, či nejet, bylo pozdě, pozvání Ústřední volební komise Uzbekistánu bylo potvrzeno a byla jsem zaregistrována.

Doletět do uzbeckého Taškentu se ukázalo trochu složitější, cesta přes Lotyšsko by zabrala víc než jeden den, podobně by tomu bylo přes Frankfurt či Mnichov. Jako nejméně složitá se ukázala cesta přes Istanbul. Volím let s 5hodinovým přestupem, ale celkově cesta bude trvat nějakých 12 hodin. Nakonec se doba pro přestup v Istanbulu ukazuje správně zvolená. Letadlo letí podle letového řádu, ale k terminálu rolujeme skoro 30 minut, cesta do hlavního uzlu letiště trvá dalších 20 minut. A pak čekám. Letiště je moderní, celkem 6 terminálů, rozsáhlé prostory, lety do celého světa. Zhruba hodinu a půl před odletem se na informační tabuli konečně objevuje můj let do Taškentu. Klasika, úplně poslední terminál, poslední gate, doba chůze cca 30 minut, hlásá tablo. A tak jdu na procházku dalším terminálem, na jehož konci mě čeká Airbus A 380, vyprodaný do posledního místa. A 5 hodin letu.

FOTO: Anna Čurdová

Ve 2.30 přistáváme v Taškentu. První, co mě poráží, je teplo okolo 30 stupňů. Na schůdcích mě zastavuje pracovnice letištního personálu a spolu s dalšími pozorovateli mě posílá do speciálních mikrobusů, které nás odvážejí do letištní budovy. Ústřední volební komise Uzbekistánu na monitorování voleb pozvala okolo 800 pozorovatelů z celého světa a z různých oblastí veřejného života. Samozřejmě nechybí OBSE, Sdružení nezávislých států, Šanghajská organizace pro spolupráci, ale i zástupci ústředních volebních komisí, ústavních soudů, nevládních organizací, zástupci sdělovacích prostředků, ale i sportovních organizací.

Letem z Istanbulu nás přiletělo dvanáct.

Sobotní den trávíme spolu s kolegy cestou po volebních místnostech a kontrolou jejich připravenosti. Volební komise jsou většinou ve školách. Na rozdíl od volebních místností, které jsem měla možnost vidět v jiných zemích, v Taškentu všude panuje vzorný pořádek. Navštěvujeme volební místnosti, které jsou v budovách vysokých škol na předměstí.

Všechny jsou pečlivě připraveny. Volební urny, jak je to v těchto zemích doporučeno, jsou průhledné, čekají na své zapečetění. Seznamy voličů jsou vyvěšeny, profily kandidátů též.

V každé volební místnosti je pro voliče k dispozici voda a také zdravotnická místnost, v den voleb se očekává teplota okolo 40 stupňů, proto jsou připraveni i zdravotníci.

Ale čas rychle letí. Pospícháme na nádraží. Čeká nás cesta do Samarkandu, kde strávíme den voleb.

Na nádraží si připadám tak trochu jak Alenka v říši divů, čeká nás cesta rychlostním vlakem Afrosiyob, který bych přirovnala k našemu Pendolinu. Abych ale upřesnila: 2. třída Afrosiyobu odpovídá 1. třídě Pendolina… Vlak jede na čas, rychlostí až 200 km za hodinu. Takže v Samarkandu jsme za dvě hodiny. Na obou nádražích je opět vzorné čisto, nikde žádný pražský Sherwood.