Podle Bernstama je možné z trojice liberální imigrační politiky, sociálního státu a ekonomické stability kombinovat vždy nejvýše dvě možnosti. V žádném případě však ne všechny tři. „Je možné mít stabilní hospodářskou unii s fakticky neomezeným příchodem přistěhovalců, kdy jsou buď všechny členské státy v oblasti sociálních dávek stejně skoupé, nebo naopak stejně velkorysé. EHS coby předchůdce dnešní EU tento vývoj dokázalo synchronizovat, ať už úmyslně, nebo ne,“ soudí Bernstam ve svém textu publikovaném americkým magazínem Forbes.

Jak dále profesor ze Stanford University konstatuje, stejně tak je možné mít různorodý model sociálních států bez liberální přistěhovalecké politiky, a tím udržet Evropskou unii. „Částečně se tento model uplatňuje v rámci britské vízové povinnosti, kde nově nemají přistěhovalci ze zemí Evropské unie v prvních čtyřech letech nárok na sociální dávky. Ale ani toto opatření se mnoha britským voličům nejeví v předvečer konání referenda jako dostatečné.“

Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE.

„Samozřejmě je možné uplatnit také model založený na rozdílných národních sociálních státech a zcela liberální imigrační politiku. V takovém případě však EU nemůže v dlouhodobém horizontu fungovat. Odchod bohatších a štědřejších států z EU by potom byl jen otázkou času. Dříve nebo později budou zahlceny přistěhovalci z chudších členských států a odejdou pryč. Přistěhovalce ovšem nelze z ničeho vinit. Hlavním důvodem je příliš velkorysý sociální stát a všudypřítomné předpisy.“

„To ovšem není to, co měli Jean Monnet, Robert Schuman, Konrad Adenauer, Paul-Henry Spaak, Alcide De Gasperi a Johan Wim Beyen na mysli, když zakládali sjednocenou Evropu. Ale rozšíření společné evropské prosperity se shodovalo se vzestupem sociálního státu a po rozšíření o státy východní Evropy vznikl nadnárodní sociální stát,“ píše Bernstam s tím, že již od dob Aristotela je známé, že neomezený přístup k běžným zdrojům způsobuje jejich nadužívání a eventuálně jejich vyčerpání.

„Významný americký ekolog Garrett Hardin nazval tento problém tragédií svobody. Neomezená imigrace z chudších do bohatších států spadá do této kategorie. Stačí vzít v úvahu například systém národní zdravotní péče. Bylo by možná humánní rozšířit britský či jiný zdravotní systém pro všechny lidi na světě či všechny Evropany. Nicméně to nebude fungovat,“ je přesvědčen Bernstam a dodává, že vysvětlení je poměrně jednoduché. „Když máte určitý dotační zdroj a neomezený přístup k němu, tak se na všechny logicky nedostane a systém se zhroutí.“

„Jde o jasný příklad trilemma, kdy pracujete se třemi možnostmi najednou. Buď zamezíte přístupu ke zdroji a tím pádem také svobod a stability. Nebo naopak máte dotace a stabilitu, ale nikoli svobodu. Třetí variantou je mít zajištěn volný přístup k dotacím a svobodě, ale už bez stability. To je zákon přírody, který nikdy neselže a neohlíží se na výjimky. Hospodářská unie typu EU se může skládat ze zemí s různou úrovní ekonomického rozvoje a může těžit z volného pracovního trhu. Nemůže však trvale fungovat jako nadnárodní sociální stát,“ uzavírá Bernstam.