Následně byla zejména díky mezinárodnímu tlaku zproštěna všech obvinění. Po svém propuštění založila neziskovou organizaci BRAVO, která podporuje oběti mučení a násilí.

Takzvané arabské jaro se rozšířilo do Bahrajnu v únoru roku 2011, protivládní demonstrace si tehdy vyžádaly přes 30 mrtvých. „Lidé požadovali základní práva, demokracii, chtěli se podílet na rozhodování o svých životech a o tom, co se děje v zemi,“ říká žena, která je původním povoláním zubní chirurg. Ona a její kolegové lékaři se tehdy rozhodli, že vytvoří polní nemocnici u náměstí, kde probíhaly hlavní protesty, a pomáhali tam zraněným. „Pak se úřady rozhodly protesty rozprášit a vyprázdnit náměstí, tehdy zasáhla armáda. Hned poté jsem byla společně s mnoha dalšími lékaři zadržena,“ dodává Daífová, která se tento týden v Praze zúčastnila konference Forum 2000.

Většina obyvatel Bahrajnu se sice hlásí k šíitské odnoži islámu, vládnoucí dynastie jsou ale sunnité. Během takzvaného arabského jara vláda šíitské demonstrace tvrdě potlačila.

Jak Daífová uvádí, zadržení bylo pro ni naprostým šokem, domnívala se totiž, že na lékaře se v podobných konfliktních situacích neútočí, protože jen dělají svou práci. „Odmítala jsem si to připustit, říkala jsem si, že možná udělali chybu, že až zjistí, že jsem lékařka, hned mě pustí,“ popisuje nyní 45letá matka dvou dětí. Ve vězení ale nakonec zůstala dva měsíce. „Co bylo nejhorší, se nedá říci. Když vás mučí, tak vás mučí. Bijí vás, používají elektrošoky. Plivali na mě, kopali do mě. Navíc jste sám v cele, nemáte přístup k rodině,“ vypráví bahrajnská lékařka.

Případ vězněných zdravotníků se tehdy dostal do povědomí mezinárodní veřejnosti a nejrůznější organizace tlačily na to, aby byli propuštěni. „Byl tu tlak na vládu a ta se rozhodla nás propustit. Tak jsme si mysleli, že to skončilo. O měsíc později jsme ale byli povoláni na prokuraturu a tam nám sdělili obvinění, mezi kterými bylo mimo jiné svržení režimu, vytváření teroristické buňky či držení zbraní,“ říká Nada Daífová.

Proces se konal před vojenských soudem a stanulo před ním asi 50 lékařů a dalších zdravotníků. „Maximum bylo 15 let, minimum bylo pět. Já jsem dostala 15,“ popisuje lékařka s tím, že tomu tehdy nikdo nemohl uvěřit. Její manžel se zhroutil, její právník byl v šoku a ona si to odmítala připustit. „Říkala jsem si, že to se nestane, že to nedovolím, že to odmítám přijmout,“ dodává.

Ještě před procesem se jí ozvalo množství médií, která žádala o rozhovor, tehdy jí právník poradil raději s nikým nemluvit, aby to soud neovlivnilo. Po vynesení rozsudku se to ale změnilo. „Řekla jsem si dost! A domluvila jsem se s BBC, CNN a dalšími a začala mluvit o tom, co jsem prožila. A myslím, že to mělo velký vliv na směr, kterým se proces ubíral,“ vypráví lékařka. Po 48 hodinách přišlo rozhodnutí, že lékaře znovu nezatknou a že se počká na odvolací proces. Pak případ přesunuli před civilní soud a ten ji osvobodil.

Během věznění zažila Daífová množství dramatických situací, které ji poznamenaly, a trpěla posttraumatickou stresovou poruchou. „Jako lékařka jsem si uvědomila, že potřebuji vyhledat profesionální pomoc. Po propuštění jsem se ale rozhlédla kolem a neobjevila jsem žádné centrum či kliniku, které by se tím zabývaly. Právě tehdy jsem se rozhodla založit organizaci BRAVO, na kterou se mohou obrátit lidé, kteří byli podrobeni mučení či jinému násilnému chování, a mohou tam vyhledat potřebnou pomoc,“ dodává.

Region, ve kterém žije, je podle ní specifický tím, že vyhledání psychologické pomoci se tam považuje za tabu. Když se člověk obrátí na psychologa, znamená to, že je slabý. Její centrum proto pracuje s určitým množstvím klientů, nicméně Daífová se domnívá, že osob, které by potřebovaly pomoc, je mnohem více. Spoustu věcí pak usnadnil internet, takže s klienty komunikují i přes sociální sítě či Skype.

Nebojí se, že by ji mohli znovu zatknout? „Nikdy si nemůžete být jistý. V našem regionu nikdy nejste v bezpečí. Ale něco se vám může stát klidně i jinde. Důležité je žít a nemyslet na to. Když máte strach, tak vás to omezuje,“ uzavírá Nada Daífová.