„Když se díváte z okna, vidíte u nás pěkné město. Ve Vukovaru, v Sarajevu se dívali ven z okna na krásný svět a jednoho dne se podívali a viděli vojáky,“ začal poměrně emotivně mezinárodní vyšetřovatel, který přesídlil z Haagu do služeb OSN v New Yorku. „Nebyla to invaze cizích vojsk, ale válka sousedů. Ti lidé žili mezi sebou po desítky let v míru. Pak se stalo něco strašně špatného a najednou se tito lidé začali mezi sebou zabíjet.“

Proč ta jednostrannost

„Moje povídání bude jednostranné,“ přiznal se Dzuro. „Je to důležité, abyste to věděli, protože jsem pracoval na vyšetřování zločinů Srbů na Chorvatech a Bosňácích. To neznamená, že Chorvaté a Bosňáci nepáchali zločiny na Srbech. Bylo by ode mne nezodpovědné, abych povídal o něčem, o čem nemám přímou znalost. Vůbec to neznamená, že by zločiny nepáchali ti ostatní. To je třeba pochopit.“

Jugoslávie dostávala podle Dzura značnou pomoc ze Západu: „Protože byli vnímáni jako lepší komunisté. Přijali Marshallův plán, nešli se Stalinem, měli otevřené hranice, takže byli považováni za lepší část komunistické Evropy. Ti ostatní, to bylo považováno za špatný komunismus, kde se nedodržovala lidská práva.“

Ti jsou ti, a ti zas tamti...

„Tito, který vládl diktátorskou pevnou rukou po dlouhá desetiletí, zemřel a po jeho smrti – jako ve všech státech, kdy po revolucích nebo úmrtí vůdců dojde k euforii, že to bude jinak... Všechny státy v bývalé Jugoslávii se snažily nějakým způsobem zdemokratizovat. Vygenerovala se tam určitá politická elita – jedním z nich byl Slobodan Miloševič, který vyhrál volby již v roce 1989. Franjo Tudman v roce 1990 a Alija Izetbegovič,“ vykládal Dzuro.

„Chorvaté říkali, že Bosňáci v Bosně jsou pomuslimštění Chorvaté. To samé říkali Srbové, jen s tím, že jde o pomuslimštěné Srby. Tyto dva národy nevěřily, že Bosňáci tam jsou jako legitimní národ. Jednou se sešel Slobodan Miloševič s Franjo Tudmanem a rozdělili si Bosnu a Hercegovinu na sféry vlivu. Chorvaté chtěli hlavně Hercegovinu, protože tam žilo hodně Chorvatů, a Srbové zase říkají, že ‚kde je srbský hrob, tam je srbská země‘. Takže měli zájem o Bosnu, kde žilo srbské etnikum. Bosňáci uprostřed byli tak nějak bezprizorní. Západ podporoval Tudmana, zejména Německo a Rakousko. Rusové podporovali Slobodana Miloševiče, protože tam je přes pravoslavnou víru pevné spojení. A uprostřed to bosenské etnikum tam zpočátku nikdo nepodporoval.

Pak se situace vyvinula zcela jinak, vložila se do toho Saúdská Arábie a státy z Blízkého východu, které měly peníze a začaly je podporovat v průběhu války, ale na jejím začátku to tak nebylo,“  popisoval Dzuro pozdější stav, který pokračuje i do současnosti.

Začalo to na fotbalovém hřišti

„Tito tři pánové způsobili do určité míry rozpad Jugoslávie a to, k čemu tam došlo. Spravedlnost na ně nedosáhla, protože zemřeli ještě předtím, než mohli být odsouzeni. Miloševič byl zatčený, ti další zemřeli ještě předtím, než byli obviněni.“

Začátek násilností v Chorvatsku se podle mezinárodního vyšetřovatele Dzura váže k fotbalovému utkání mezi Dynamem Záhřeb a Červenou hvězdou Bělehrad. „Došlo tam ke střetu fanoušků, bylo 200 zraněných a tím, že to bylo přenášeno televizí, tak to viděli na celém území Jugoslávie. To se považuje za začátek násilností mezi Chorvaty a Srby v Chorvatsku. Docházelo k potyčkám i předtím, ale toto se považuje za hlavní začátek střetu. Z politické situace je tam něco, co se nazývá ‚kmen stromu‘. Srbské etnikum, kde měli většinu východní Slavonie a oblast Krajina, se vzbouřilo proti centrální vládě v Záhřebu, když začali hovořit o nezávislosti. Velkým problémem bylo, že chorvatská vláda a parlament se rozhodly, že konstituční nárok mají Chorvaté, a ostatní že jsou menšiny. Byli tam Češi, Slováci, Maďaři, ale obrovská menšina byli Srbové. Těm se samozřejmě nelíbilo, že by žili ve státě, který považovali za svůj, jako národnostní menšina.“

Pak dva státy vyhlásily samostatnost. „Bylo to Slovinsko, kde došlo k takzvané desetidenní válce. Ta začala i skončila velice rychle. Srbové tam měli malou menšinu, a Slovinsko vždycky historicky patřilo k Itálii nebo k Rakousku. Takže jugoslávská armáda se z toho území velice rychle stáhla na území Chorvatska. Chorvaté vyhlásili ten samý den také nezávislost, ale protože tam byla obrovská srbská menšina, tak evropské společenství je přemluvilo, aby oddálili její platnost.“

Vukovar jako neuralgický bod

„Když se jugoslávská armáda stahovala ze Slovinska, dostala se na území, které bylo osídleno Srby. Ve Vukovaru, které mělo dříve 70 tisíc lidí a byli tam především Srbové. Jugoslávská armáda byla federální. Ta se měla chovat neutrálně. Tím, že se Chorvatsko a Slovinsko odtrhly, tak národnosti, které byly z těchto zemí, z armády odešly. Z většiny se stali důstojníci armády Slovinska či Chorvatska. Důstojnický sbor se najednou stal srbský nebo černohorský. A oni se najednou na územích, kde měli působit neutrálně, tak se přiklonili k Srbům,“ pokračoval host. „Válka ve Vukovaru trvala dva měsíce. Bylo tam 36 tisíc vojáků jugoslávské armády a 1800 chorvatských vojáků, kteří bránili Vukovar. To byl absolutní nepoměr. Z krásného města zbyla totální ruina. Jugoslávská armáda odmítla bojovat ulici po ulici, aby neměla takové ztráty, takže to město dělostřelectvem a minomety zcela rozbili.“

„Například vukovarská nemocnice měla na střeše udělaný červený kříž, aby bylo jasně vidět, že je to mezinárodně chráněné území,“ uvedl před mladým auditoriem Dzuro. „Jedna stíhačka jugoslávské armády použila kříž jako zaměřovač a shodila do nemocnice bombu, která proletěla ze střechy až do suterénu. Naštěstí nevybuchla, byla vadná. Kdyby se stal opak, zemřelo by v té nemocnici obrovské množství lidí,“ šokoval přítomné host.

Prapodivná evakuace

Je třeba pochopit, jak vášně mezi Chorvaty a Srby vypadaly. „S jugoslávskou armádou, Červeným křížem a evropskou monitorovací misí se dohodlo, že se provede evakuace vukovarské nemocnice. Bylo doporučeno právě civilistům, aby se stáhli do této nemocnice, odkud budou bezpečně odvezeni, kam budou chtít. Prostě žádní barbaři, ale lidi jako jsme my se najednou dostali do války. Jedni oslavovali vítězství, druzí se snažili přežít. Jugoslávská armáda měla provést evakuaci a pozdržela ji o jeden den. A když ten konvoj pak jel, zastavili je, že nemohou jet přes řeku a že mají čekat. Jugoslávská armáda přivezla pět až šest autobusů s lidmi, které vybrali. Ty převezli nejdříve na jugoslávskou základnu a pak na prasečí farmu Ovčáře. Ti ostatní, co nakonec zůstali v nemocnici, se zachránili, byli skutečně evakuováni,“ konstatoval Dzuro.

Hoaxy a fake news nejsou žádnou novinkou

„Dnes se mluví o fake news. Jak fungujou v postkonfliktní situaci? Televize Bělehrad ráno odvysílala zprávu, že jugoslávská armáda našla 41 zavražděných srbských dětí v předměstí Vukovaru. Že to udělali ti, co prohráli válku, Chorvaté. Do výbušné situace vypustili takovouto zprávu, kterou přetiskla veškerá média, dokonce i Reuters. Oni tu zprávu neověřili, takže se po celém světě rozběhla informace, že Chorvaté, kteří prohráli ve Vukovaru, povraždili 41 dětí. To byl absolutní hoax, vymyšlená zpráva, kterou pak odvolali. Armáda to dementovala, ale běh událostí se už nedal zastavit. K těm, co opilí oslavovali vítězství, přišla zpráva, že někde někdo našel 41 zavražděných srbských dětí. Dovedete si představit, jak to na člověka zaútočí,“ pokračoval Dzuro před zaplněnou posluchárnou.

Jiný případ. „Ve Srebrenici. Jeden obraz namaloval v roce 1887 jakýsi Predič. Propaganda jej použila v černobílé verzi. V roce 1994, před Srebrenicí, to otiskli s tím, že chlapec pláče na hrobě svých rodičů, které zabili bosenští muslimové. Opět, útok na základní instinkty,“ konstatoval host a přidal: „Zažil jsem ještě jeden příklad v roce 1994 v Sarajevu. Tam zase rádia a televize oznámily, že muslimové házejí srbské děti lvům v zoologické zahradě. Prostě vždy byly útoky na lidské základní instinkty. Absolutně to nebyla pravda. Tu zprávu už ale nikdo dál nezkoumal, a dostala se k těm, kteří si to měli přečíst nebo poslechnout.“