Cílem výcvikového programu SERE (Survival, Evasion, Resistance, Extraction – přežití, vyhýbání se chycení, odolávání nátlaku v případě zajetí, záchrana) je připravit vojáky na situaci, která se může stát třeba po havárii letounu nebo po odloučení od jednotky. Kurz je má naučit, jak přežít v extrémních podmínkách, uniknout pronásledovatelům, jak se chovat v zajetí či jak si zajistit záchranu.

Česká armáda má pro své vojáky připraveny kurzy rozčleněné do tří základních kategorií. První musí absolvovat každý nováček, který do armády vstoupí. Další je určen pro vojáky, kteří se chystají na zahraniční misi. Proti základní přípravě obsahuje praktickou část, ve které se vojáci naučí základy přežití během odloučení, maskování a přesunu v utajení, tedy postupů potřebných k záchraně v případě nouze. Nejvyšší stupeň přípravy SERE C je určen pro piloty, některé osádky letadel a další vybraný personál, u kterého hrozí největší nebezpečí izolace, protože buď překonávají dlouhé lety, nebo z povahy své profese musí s tímto rizikem počítat.

Armáda má několik desítek instruktorů SERE. Jsou to lidé, kteří musí obsáhnout široké pole znalostí a dovedností a aktivně se snaží získávat nové zkušenosti nejen od spojeneckých armád, ale i od dalších českých ozbrojených složek. Zkušenosti o způsobu přežití, unikání a záchraně v extrémních podmínkách pouští, džunglí a mořských pobřeží mohou čeští instruktoři získat hlavně na zahraničních kurzech.

Jedním z nich jsou právě programy DSTO, organizace úzce spjaté s British Royal Air Force. Nadrotmistr M. B. absolvoval jejich kurzy v Norsku a v Bruneji. „Jsou určeny pro instruktory SERE, to znamená, že už ti lidé mají něco za sebou a jsou schopni identifikovat, co z těchto kurzů lze zahrnout do výcviku pro naše vojáky,“ poznamenal. Absolvovali tak v minulosti kurzy a výcvik blížící se reálným situacím a za sebou mají i účasti v zahraničních operacích. Úkolem kurzů je, aby si mohli již dříve získané zkušenosti vyzkoušet v jiných klimatických podmínkách. „Naučíte se, jak rozdělávat oheň, obstarat si vodu a jídlo, postavit si přístřešek, jak se orientovat v terénu džungle, pouště nebo arktických oblastí,“ řekl.

„Účelem ale není přežívat, nechcete být odborník na výstavbu přístřešků, rozdělávání ohně, nechcete tam být týdny, ale chcete se z toho prostředí co nejrychleji dostat,“ shrnul filozofii kurzu. Za nejnáročnější označil fázi, kdy se voják snaží dostat do místa záchrany. Musí být rychlý, nezanechávat stopy, vše dělat v utajení a snaží se zmást pronásledovatele.

Podle nadrotmistra B. se Středoevropané nejlépe adaptují na arktické prostředí. Naopak na podmínky džungle nebo pouště nejsou zvyklí a potřebují delší aklimatizaci.

Nadrotmistr měl jako první z českých vojáků možnost nejen absolvovat kurzy DSTO, ale také v nich působit jako instruktor. V této pozici se zúčastnil arktického výcviku v Norsku, kde měl na starosti pohyb na sněžnicích, jejich výrobu, nouzovou signalizaci, rybaření nebo obstarávání stravy pro přežití. Pro instruktory kurz začíná o týden až dva dříve, protože musí připravit prostory výcviku i materiál. Samotná délka výcviku je stanovena na dva týdny.

Nadrotmistr za nejtěžší na tomto kurzu z pozice instruktora označil angličtinu, protože se jejich účastníci musí vypořádat s často výrazně odlišným přízvukem vojáků i specifickým armádním slangem. Za fyzicky nejnáročnější považuje přesuny. Vojáci s sebou nesou množství materiálu, pohybují se ale při tom na nouzových sněžnicích těžkým terénem. „Když jdete, je vám vedro, když se zastavíte, tak velká zima. Na nedostatek jídla si člověk zvykne. Pocit hladu vymizí poměrně rychle, když se zaměstnáte,“ poznamenal.