Podle Fischera byl Ransdorf až mystickou postavou. Na začátku 90. let vyučoval na pražské Filozofické fakultě. „Komunista, který tu učil, nepráskal, citoval zpaměti v několika jazycích, dokázal kriticky přemýšlet o své ideologii, jakkoliv nikdy nebyl ochoten ji opustit. Nikoli snad z marketingových, politických kariérních důvodů, nýbrž kvůli něčemu tak pofidérnímu, jako je přesvědčení,“ píše Fischer.

• Celý text je ZDE

A vzpomíná, že setkání s Ransdorfem bylo v jistém smyslu fascinující. „Ve sněmovně plamenný řečník ve stylu Miloše Zemana, citující klasiky, na rozdíl od Zemana většinou přesně. V rozhovoru v soukromí zírající většinou do neznáma, jako by chtěl odpověď přečíst z nějaké knihy – to ta jeho fotografická paměť. Ale také demagogický, často lepší analytik než syntetik, což se mimo jiné projevovalo nejen v jeho knihách – ta nejslavnější, Nové čtení Marxe, je plná zajímavých postřehů a poznatků, ale chybějí jí řád, struktura, cíl, ba i smysl – ale i v jeho politické činnosti,“ uvádí komentátor.

Myslí si, že Ransdorf byl na české poměry nestandardním komunistou a s jeho odchodem definitivně z KSČM mizí teoretická touha brát politiku i jako prostor k aplikaci a zkoumání sociálních věd. „Zůstávají ryzí pragma, účelovost, mocenská utilitarita,“ domnívá se.

„Čeští komunisté jistě kvůli Ransdorfově smrti nezmizí ze scény. Jejich potenciál je však ještě o mnoho slabší než dříve,“ uzavírá komentátor Fischer své zamyšlení.