Nejrozsáhlejší vzpomínku napsal Alexandr Vondra, tehdy mluvčí Charty 77 a posléze poradce prezidenta Havla pro zahraniční politiku, který se s Gorbačovem a jeho lidmi setkával i pracovně.

„Gorbačov si zaslouží naši úctu. Politikou glasnosti, kterou reagoval na kolabující, ale stále totalitární a násilný komunismus, pootevřel dveře i k naší svobodě a k emancipaci národů střední a východní Evropy,“ napsal.

Vondra také položil citlivou otázku, jak to bude s účastí České republiky na pohřbu státníka, který se významně zasloužil o její svobodu. Vzpomínal, že na pohřeb Borise Jelcina letěl za ČR on sám jako místopředseda Topolánkovy vlády. „Stál jsem tehdy při obřadu v moskevském pravoslavném chrámu hned vedle Putina. Tehdy ještě nikdo nečekal, kam Rusko Putin ‚dotáhne‘,“ vzpomněl si.

Marketingový expert Jakub Horák, v té době rovněž patřil k disidentské omladině, vzpomínal na Gorbačovovu návštěvu v Praze v roce 1987 jako na „závan svěžího vzduchu“. Připomněl, že v SSSR v té době vycházely knížky, které u nás ještě vyjít nesměly a probíhaly reformy srovnatelné s těmi československými v roce 1968. „Za poklidnou demontáž východního bloku vděčíme především jemu,“ dodal.

„Asi jsme mu za ledacos vděční, aspoň trochu,“ připustil i Jindřich Šídlo.

Alexandr Mitrofanov ocenil jeho „odrození“ od ruské podstaty směrem k humanitě a lidskosti. „Michail Sergejevič Gorbačov byl dítětem své doby a své země. Toto dítě se ale době a zemi výrazně odrodilo směrem k svobodě a lidskosti. Proto je ve své zemi tak nenáviděn.“

„Přes všechnu složitost politické reality se dá říci, že jeho kroky měly také určitý morální rozměr,“ ocenil poslanec Hayato Okamura a přiložil fotografii Gorbačova s papežem Janem Pavlem II.

Ne každý byl takto shovívavý.

Šéfredaktor Pavel Šafr s nelibostí sledoval rostoucí počet shovívavých komentářů k dílu zemřelého: „Vzhledem k rostoucímu dojetí bych připomněl, že naše svoboda nebyla Gorbyho cílem. Jen jí tolik nebránil jako třeba v Litvě, kam ještě v roce 1991 poslal tanky,“ poznamenal. Gorbačov pro něj byl prostě jen „menší zloduch“.

A historik Petr Blažek jej postavil do řady s Leninem, Stalinem, Chruščovem a Brežněvem. „Na rukou měl krev jako všechni gensekové, ale současně sehrál důležitou roli v útěku od praporů,“ zhodnotil historický význam posledního sovětského lídra.

Ještě rázněji to pojal Tomasz Peszynski: „Komouš a Rusák každým coulem, ale do dějin vstoupil, to se mu upřít nedá. Ač nerad, típnul SSSR.“

Martin Konvička se na věc jako tradičně podíval z jiného úhlu a připomněl, že Gorbačov „pro několik generací odvrátil hrozbu jaderné války“. I díky němu jsme prožili třicet let v pohodě a naději.

Dodává však, že Gorbačov se také nechal škaredě obelhat od politiků, kterým věřil, a zklamat od národů, které přecenil.

„Pokud v posledních měsících sledoval dění, nedívalo se mu na to pěkně,“ obává se docent Konvička.

Naopak novinář Vojtěch Gibiš jeho politický význam shrnul slovy: „Za Gorbačova Rusové mohli ochutnat Pizzu Hut a KFC. Za Putina o ně přišli.“

S podobným tématem si pohrál i uživatel twitteru Ondřej Langr: „Sakra, smrtko, špatnej ruskej prezident,“ připomněl svérázně, že Gorbačov byl jediným vůdcem SSSR, který měl i titul prezidenta.