Do Federálního shromáždění byl kooptován 28. prosince a ještě týž den v jeho čele nahradil Stanislava Kukrála. Předsedou zákonodárného sboru byl Dubček až do června 1992. O politikovi, jenž se v březnu 1992 stal předsedou Sociálně demokratické strany Slovenska, se uvažovalo také jako o možném prezidentovi samostatné SR. Jejího vzniku se však Dubček nedožil. V listopadu 1992 podlehl zraněním, která utrpěl počátkem září téhož roku při havárii na dálnici D1 u Humpolce.

Dubček je dnes považován za rozporuplnou postavu moderních československých dějin. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl spolu s dalšími členy vedení KSČ internován v Moskvě, kde pod nátlakem podepsal protokol stvrzující okupaci. Právě to, spolu s podpisem „pendrekového zákona“ v roce 1969, je základem Dubčekova nejednoznačného hodnocení. Pro jedny zůstal hrdinou boje za svobodu, demokracii a humanismus, druzí mu vyčítají slabost, opatrnost a nerozhodnost.

V lednu 2018 se v projevu k oslavám 100. výročí vzniku Československa k Dubčekovi vyjádřil prezident Miloš Zeman. Řekl, že politik patřil mezi ty, kteří se v roce 1968 „podělali hrůzou“. Jako předseda Federálního shromáždění podepsal Dubček zákon umožňující armádě a Lidovým milicím potlačit v srpnu 1969 demonstrace. Zemanův výrok vyvolal v České republice i na Slovensku nelibost. „Zeman je člověk, který jen kritizuje, a to nejen mého otce,“ řekl Dubčekův syn Pavol.

Dubček se narodil 27. listopadu 1921 v obci Uhrovec u Topoľčan. Většinu mládí prožil v Sovětském svazu, kam odešel spolu s rodiči, kteří tam v rámci dělnického družstva Interhelpo pomáhali budovat socialismus. Na Slovensko se Dubček vrátil v roce 1938, vyučil se strojním zámečníkem a vstoupil do komunistické strany. V roce 1944 se účastnil Slovenského národního povstání. V 50. letech prošel řadou stranických funkcí, studoval také politické vědy v Moskvě.

Na vrchol mocenské pyramidy jej v lednu 1968 vynesly frakční boje ve vedení komunistické strany. Jako kompromisní kandidát tehdy Dubček ve funkci vystřídal prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného. Podařilo se mu názorové proudy ve straně spojit a díky své popularitě mezi lidmi se stal hlavní tváří pokusu o vytvoření „socialismu s lidskou tváří“. Demokratizační proces však 21. srpna 1968 ukončila vojenská intervence členů Varšavské smlouvy v čele se SSSR.

Několik dní poté Dubček spolu s dalšími československými představiteli podepsal takzvaný moskevský protokol, jenž okupaci legalizoval a položil základy následné „normalizace“ poměrů v zemi. Dubček později podpis označil za svou prohru. V dubnu 1969 ho sesadili z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a z dalších funkcí ve straně. Na krátký čas se stal ještě předsedou Federálního shromáždění a velvyslancem Československa v Turecku.

V roce 1970 byl Dubček vyloučen z KSČ a v následujícím období pracoval jako dělník a technický úředník, žijící pod dohledem Státní bezpečnosti. Z ústraní částečně vystoupil až po nástupu Michaila Gorbačova k moci v SSSR. Velký ohlas ve světě vzbudil Dubčekův rozhovor pro italský list L'Unita v lednu 1988. Příležitost k návratu na politické výsluní mu však přinesl až pád komunistickému režimu na podzim 1989, kdy jeho jméno znělo na náměstích.

Držitel řady ocenění byl v lednu 2003 vyznamenán prezidentem Václavem Havlem Řádem bílého lva I. třídy in memoriam.