„Po březnových hokejových událostech se Sověti velice zlobili především na Dubčeka, že něco takového dovolí, a dávali mu za vinu, že dosud se situace nenormalizovala, tedy, že poťouchle a švejkovsky se Sověti ostouzí. Na jedné straně tu byl příklad studentů Zajíce a Palacha, kteří chtěli národ burcovat, aby se nevzdával své svobody, na druhé tlak, aby se této svobody nevyužívalo k ostouzení SSSR. Neřešitelný protismyslný požadavek. Rozporný stav se musel nějak řešit. Jak? Buď bude SSSR tolerantní k podobným projevům a čekat, až vyšumí, nebo je prostě nedovolí a mocensky zadusí. Sověti zůstali i v tomto případě věrni své tradici – zadusit,“ upozorňuje publicista a ptá se, zda neznali jinou metodu. Vždyť pokud dosáhli toho, že tu umístili armádu a základny, stačilo přece dosáhnout nějaké normalizace na úrovni konsenzu, abychom se cítili alespoň uspokojivě komfortně. Proč nebyli mírnější, tolerantnější?

„Jejich chování, zvláště v roce 1969, i když jejich vůli vykonávaly československé loutky, odcizilo český a ruský národ na celou epochu. Věc se nedala nikdy nijak vysvětlit, nelze ji pochopit ani dnes jinak než jako nesmyslnou aroganci moci. Pokud se vede diskuse o chování Sovětů, lze pochopit v krajním případě i jejich zásah v roce 1968 (nějaké vojenské strategické důvody), ale nelze pochopit jednání v roce 1969,“ je přesvědčen Podracký. Dubnové plénum ÚV mělo situaci vyřešit. „Všichni ve straně, kteří znali celé pozadí, si uvědomovali, že Dubčeka je potřeba vyměnit, situace potřebuje pevnou ruku. Dubček ji nezajistí, je to prostě člověk, který je příliš „lidový“, nedovede jít proti vůli národa, nedovede lidem ani říct, že toto se nesmí. Pro Husáka bylo 156 hlasů z 182. Proti hlasovali fundamentalisté a prosovětští zatvrzelci. Většina reformistů hlasovala pro Husáka,“ popisuje.

Husák předstíral zápas, ale začal stále více ustupovat

Bylo potřeba zvolit člověka, který dokáže se Sověty lépe jednat a se kterým také Sověti jednat budou. „Ale Husák zklamal ty, kteří si mysleli, že dokáže Sověty nějak usmlouvat. Naopak. Začal stále více ustupovat. Už v květnu byl vyloučen ze strany Kriegl (člověk, který odmítl v Moskvě podepsat protokoly o pobytu sovětských vojsk),“ upozorňuje Podracký. A cituje z knihy Gustáv Husák od Miroslava Macháčka: „Husák po svém nástupu do čela KSČ působil velmi suverénně a zbraní mu nebyla ani represe, nýbrž vzrůstající strach, apatie a mluvené slovo, které používal jako účelový a taktický prostředek politického zápasu… Navíc pardonoval osoby za předpokladu jejich konformismu a pokání za předchozí „pomýlenost“, za což byl ovšem nejednou kritizován zásadovými straníky... Na druhé straně byl nekompromisní: „Před žádnými nepřátelskými silami, před antisocialistickými silami, před pravičáckými elementy ustupovat nebudeme. Hodili rukavici k zápasu naposledy v březnu, zdvihneme tuto rukavici a povedeme stranu do politického zápasu s těmito silami...“

Husák předstíral nějaký zápas. Zápasit nebylo s kým. Sověti jasně určili, jak to bude. Šlo o to jen s nimi smlouvat, konstatuje Podracký a opět využívá Macháčkovu knihu: „Husák se snažil demonstrovat před Moskvou, že má situaci pevně v rukou a vyzýval k ostražitosti a nekompromisnímu potlačení případných nepokojů. „Divoký západ si z našeho státu dělat nebudeme,“ veřejně se vyslovil před výročím 21. srpna s tím, že „v těchto dnech se bude prověřovat každý sám, a jaký posudek si napíše, takový bude číst“. Přítomna byla totiž obava, že jinak si Sověti zajistí pořádek sami a on za nezvládnutí situace skončí v politice. V této souvislosti se také diskreditoval Dubček, jenž pod tlakem Husáka a Svobody z titulu předsedy Federálního shromáždění odsouhlasil opatření umožňující perzekuci demonstrujících, kteří nejednou provolávali jeho jméno. Nakonec bylo policejně zadrženo více než 2 400 účastníků protestů, z nichž 80 % tvořily osoby mladší 25 let. Celkovou bilanci doplňovalo množství raněných, včetně pěti obětí na životech.“ Zásah byl tedy velmi brutální. Následně nastalo korektní „přehodnocení“.

(viz M. Macháček - Gustáv Husák): „ .... k přehodnocení, včetně zrušení negativního prohlášení předsednictva ÚV KSČ z 21. srpna 1968 (odmítnutí vstupu vojsk), došlo na naléhání sovětské strany v září 1969 a následně se stále více ustupovalo. Vpád cizích vojsk již veřejně nebyl pro Husáka tragickým nedorozuměním, ale nutnou internacionální pomocí proti kontrarevoluci, za kterou ještě ‚bratrským stranám‘ v čele se Sovětským svazem děkoval.“ Jak doplňuje Podracký, „tragické nedorozumění“ to bylo ještě rok předtím, ale v této době už to byla „bratrská pomoc“. Jak se vše změnilo! Ptáček zpěváček v kleci korektně zpívá.

Měl informace od StB? Nebo snad přímo od KGB?

„Uvažme ovšem události jednu po druhé: Husák předem mluví o nepokojích, které přijdou. Jak věděl, že přijdou? Samozřejmě, že nějaké nepokoje se daly čekat, ale jak věděl, že budou mít význam? Měl informace od StB? Kolik z toho manipulovala StB a kolik z toho bylo spontánní? Nebo snad přímo KGB? Na jedné straně bylo jistě velmi potřebné demonstrace provést a vyjádřit se proti vpádu vojsk, na druhé to sovětská strana potřebovala, protože chtěla dokázat, že tady byla kontrarevoluce. Konečně chtěla mít nepřítele, do kterého by mohla střílet a prohlásit jej za kontrarevoluci. Ale Husák je předešel, střílet přikázal sám. Co tím zachraňoval? Větší masakry?“ ptá se publicista.

Demonstrovat šly převážně „děti“. Jak se toho dosáhlo, kdo to organizoval? „Víme, že dnes se musí demonstrace organizovat. Organizace v totalitním režimu? Dodnes nemám představu, jak se to organizovalo mezi mladými lidmi do 25 let. My jsme tenkrát něco tušili, ale v přátelských kroužcích jsme se ujišťovali, že taková demonstrace jen režimu napomůže, nežijeme přece ve svobodném světě, kde mají demonstrace jiný význam. Také se to stalo. Demonstrace byly zneužity k upevnění režimu. Ale o jejich průběhu a organizaci jsem nikde neviděl podrobný rozbor. Tají se to snad ještě dnes? Určitě, ovšem jejich podstatná část byla spontánní,“ konstatuje.