„Nebyl to žádný happening na rozdíl ode dneška, kdy stávkovat není tak úplně stresující. Tehdy jsme, minimálně sedm dní, trnuli, jestli někdo dá pokyn armádě, která stála u Rakovníka, a přijede do Prahy. To se skutečně nevědělo,“ hovoří Bárta o několikatýdenní stávce, která před 30 lety po událostech na Národní třídě probíhala. „Nebyla to stávka, že jste ráno někam přišli, tam jste chvíli stáli a pak jste šli domů. My jsme tehdy na Filozofické fakultě skutečně několik týdnů spali,“ dodává.

Tehdy prý studenti vyráželi ve tři či čtyři hodiny ráno do ulic, kde strhávali komunistické plakáty a vylepovali studentské plakáty s body, o kterých 17. listopad byl. „Problém byl, že byla spousta aktivistů tehdejšího režimu, Lidové milice a tak dále, co po studentských hlídkách šli a často jim dali do držky. A byla spousta lidí, kteří byli zbiti do krve,“ vzpomíná profesor s tím, že dnes se o tom samozřejmě neví, nepíše.

„Já bych jim chtěl poděkovat, protože vím, co to bylo bát se. Vím, co to bylo trnout a shánět informace tehdy, bez internetu, bez mobilu. Jestli armáda dorazí, nedorazí, jestli to bude všechno udušené v zárodku,“ pokračuje Bárta a spolu s tím vyzdvihuje tisíce statečných pedagogů a studentů, kteří tam byli a jejichž jména dnes už nikdo nemůže z pochopitelných důvodů říct.

Tehdejší lídři podle něj byli lidé, kteří nabízeli vize, měli pevné postoje a spojovali lidi. Zato dnešní doba je plná výzev, stále více se mluví o společenské smlouvě, o době na rozhraní a tak dále. „Jsem přesvědčen, že naše občanská společnost má skvělou budoucnost před sebou, ale ta budoucnost k nám nepřijde zadarmo,“ ukončil své vzpomínky na listopad 1989 Miroslav Bárta.