„Nová populistická vláda v Itálii by mohla zničit euro,“ zní titulek autora Matta O’Briena v deníku Washington Post. Podle něj jde o něco, co jsme již v rámci EU viděli, tedy vládu, která chce provést věci, jež v eurozóně provést nejdou, zároveň ale prohlašuje, že ji nechce opustit. Myslí tím zejména kabinet, který se dostal k moci v krizí zmítaném Řecku v roce 2015. „Otázka je, zda se rýsující se konfrontace projeví jinak než ta poslední, nebo zda bude nebezpečí finanční zkázy stačit na to, aby italské radikály donutilo stát se takřka nedobrovolnými vykonavači opatření, se kterými nesouhlasí, jako tomu bylo v řeckém případě,“ píše O’Brien v návaznosti na vládu řecké levicové strany Syriza.

Zatím se podle O’Briena oba případy podobají. Itálie stejně jako dříve Řecko kmitá mezi středopravými a středolevými vládami, které nejsou schopny rozhýbat ekonomiku. Italská ekonomika od roku 1999 rostla jen o trochu lépe než ta Řecká a od roku 2004 dokonce nelze o žádném růstu hovořit, píše O’Brien. Itálie se tedy k protisystémovým stranám uchyluje ze zoufalství, míní autor. Hnutí pěti hvězd podle něj získalo hlasy chudých z jihu země, zatímco krajně pravicová Liga severu se etablovala díky protiimigrační rétorice. Společně pak tato dvě uskupení kontrolují parlamentní většinu, což se nejspíše nelíbí ani v Paříži, ani v Berlínu.

A jaké jsou podle O’Briena důvody nelibosti, se kterou italský vývoj sledují v Německu a ve Francii? „Ačkoli nyní říkají, že se eura zbavit nechtějí, jejich požadavky pořád znamenají konec eura v podobě, v jaké jej známe,“ píše autor. „Kupříkladu chtějí mít povolení k mnohem schodkovějším rozpočtům, aby mohli zajistit základní příjem pro chudé rodiny, rovnou daň nebo aby mohli rozvolnit přísná důchodová opatření, která byla přijata v roce 2011,“ dodává O’Brien. Podle něj se věřitelské státy jako Německo obávají, že to nakonec povede k nutnosti bailoutu pro Itálii.

„Je to velmi nevyrovnaná hra. Itálie je na jednu stranu závislá na Evropě, protože potřebuje Evropskou centrální banku, aby zachránila svůj bankovní sektor před krachem. Pokud by tedy Itálie dělala něco „nepěkného“, například měla příliš schodkové rozpočty, mohla by ECB Itálii zničit tím, že by přestala dotovat její finanční systém, stejně tak jako se to stalo v případě Řecka. Na druhou stranu je ale Evropa závislá na Itálii, protože v takovém případě by měla Itálie pramálo důvodů, proč neopustit euro, čímž by nejspíš nastartovala nákazu, která by pohltila všechny ostatní,“ píše O’Brien a dodává, že by šlo o daleko horší krizi než v případě Řecka, jelikož italská ekonomika je mnohem větší.

V deníku Washington Post vyšel na téma nové italské vlády ještě jeden zaznamenání hodný článek. „Ekonomové vidí v nové italské vládě potenciální noční můru,“ zní titulek autorky Colleen Barry. Vyhlídka na populistickou vládu ve třetí největší ekonomice eurozóny prý straší evropské partnery a investory. Ti se obávají toho, že euroskeptický a rozpočtovou politiku měnící program by mohl narušit soudržnost regionu a zpomalit jeho rozvoj.

„Soupeřící populistické strany nacpaly své mnohdy protichůdné priority do vládního programu, který navrhuje lavinu utrácení, která by ještě přidala k italské dluhové zátěži, největší v Evropě hned po Řecku,“ píše Barry. Podle ní ale ekonomy nejvíce znepokojuje euroskeptická nálada, kterou obě italské strany sdílejí. Autorka opět zmiňuje plán rodící se vlády na základní příjem pro chudé rodiny a dvoustupňovou rovnou daň stejně jako zrušení úsporných penzijních reforem. Tato a jiná opatření by podle analytiků mohla italskou státní kasu vyjít až na 170 miliard euro neboli na 10 % hrubého domácího produktu země.

Barry připomíná, že zadlužení Itálie je již dnes na 132 % HDP, a pro srovnání uvádí USA se 105 % a Německo se 68 %. Článek dále cituje vyjádření ekonoma Rádže Badjániho, podle kterého by zrušení penzijních reforem mohlo společně s plánem na deportaci půl milionu imigrantů, které Badjáni považuje za potenciální pracovní sílu, z území Itálie, způsobit neschopnost Itálie ufinancovat svůj masivní penzijní systém. „Pokud tyto lidi pošlou domů a zároveň sníží věk odchodu do penze, způsobí, že penzijní systém nebude ve středním až dlouhodobém výhledu udržitelný,“ nechal se slyšet Badjáni.

Itálie jen na správu existujícího dluhu každoročně vydává neskutečných 60 miliard euro. Italský dluh je sedmkrát větší než ten řecký, což by se mohlo projevit jako příliš velké sousto, pokud by muselo dojít k záchraně Itálie jejími Unijními partnery. Plánovaný vládní program je prý také v rozporu s rozpočtovými pravidly EU, která povolují schodek rozpočtu ve výši 3 %, kdežto Italové by se mohli dostat až na 5,8 %.

Analýzu současné situace v Itálii přináší i izraelský deník Haaretz. Článek s titulkem „Italští noví populističtí vládci milují Putina, nenávidí imigranty a jsou zmatení ohledně Izraele“ se zaměřuje také na zahraniční politiku rýsující se italské vlády. „Zatímco článek 9 koaliční dohody se jmenuje ‚Zahraniční politika‘, v obrovské míře se věnuje návrhu politiky vůči jediné zemi: Rusku,“ píše autor článku Ariel David. Podle něj koaliční dohoda zavazuje Itálii zůstat v NATO a zachovat spojenectví s USA, ale zároveň ukázat přívětivou tvář Rusku, které by nemělo být vnímáno jako nebezpečí, ale jako ekonomický a obchodní partner.

„Společná platforma vyzývá k okamžitému ukončení všech sankcí Západu vůči Rusku a k ‚rehabilitaci‘ Moskvy jako ‚strategického protějšku‘ ve snaze vyřešit regionální konflikty v Sýrii, Libyi a v Jemenu,“ píše David. „Tato snaha zlepšit vztahy s Moskvou, jakožto univerzální lék na všechny světové nemoci, zcela odpovídá blízkým vztahům, které obě strany pečlivě kultivují s Kremlem,“ míní David a dodává, že Hnutí pěti hvězd „zcela rutinně zveřejňuje propagandu a fake news z médií napojených na Kreml, jako jsou Sputnik nebo Russia Today“.

Ariel David také připomíná někdejší Salviniho výrok „Viva Trump, viva Putin, viva Le Pen“, který shrnuje mezinárodní orientaci šéfa Ligy severu, druhé budoucí vládní strany v Itálii. Zatímco blížící se fixace na Rusko je podle autora zřejmá, odhadnout vývoj vztahů Itálie s Izraelem bude prý složitější. „Salvini projevil k Izraeli náklonnost, jaká je typická i pro další krajně pravicové populisty v Evropě, kteří Izrael vidí jako val proti islámskému extremismu a teroristům. Sám sebe prohlásil za ‚přítele a bratra Izraele‘ a zemi v roce 2016 navštívil,“ píše David. Na druhé straně se prý ale Salvini neštítí antisemitských konspiračních teorií, které například spojují miliardáře a finančníka George Sorose s podporou ilegální migrace v Itálii.

„Pohled Hnutí pěti hvězd na Izrael a židy také není bez poskvrny. Hnutí dlouho flirtovalo s konspiračními teoriemi, které například mluvily o tajné skupině bankéřů a finančníků, kteří řídí svět, nebo o tom, že za útoky z 11. září stojí americká vláda. Někdejší předseda hnutí Beppe Grillo se nechal slyšet, že Izrael je ‚děsivý‘ a ‚nezodpovědný‘ a že by mohl způsobit třetí světovou válku,“ píše David. Která z obou politických sil tedy v izraelském případě převáží?

Post ministra zahraničí by měl podle spekulací připadnout respektovanému diplomatovi Gampieru Massolovi, někdejšímu šéfovi italských tajných služeb. „Skutečnost, že předseda vlády i ministr zahraničí budou technokraté, napovídá o snaze Itálie uklidnit spojence v EU. Koalice přenechá ráda svou zahraniční tvář umírněným politikům, zatímco se Salvini ujme postu ministra vnitra, aby se zaměřil na svou protiimigrantskou agendu, a vůdce Hnutí pěti hvězd Di Maio protlačí ekonomické reformy. Budou ale technokraté skutečně třímat nějakou moc, nebo budou jen loutkami v rukou svých populistických pánů? Pokud ano, zbývá jen čekat, zda bude politika vůči Izraeli ovlivněna Ligou severu, či Hnutím pěti hvězd a také vývojem delikátních vztahů mezi Jeruzalémem a novým velkým kamarádem Říma, Rusy,“ uzavírá téma David.