Migrační krize má mnoho aspektů a v roce 2015 byl překročen hraniční počet milionu lidí, kteří přišli do Evropy. Podle moderátorky debaty Markéty Blažejovské z think-tanku Evropské hodnoty je v roce 2015 úspěšnost návratové politiky v EU 16 % a není tedy vysoká. Poslankyně Helena Langšádlová (TOP 09) na úvod debaty řekla, že migrace k Evropě patřila v minulosti a patří i dnes. Vývoj v posledních dvou letech je ale mimořádný a jde o krizi. „Jedná se o krizi především proto, že Evropa ztratila kontrolu nad vnější hranicí. Můžeme mít různé názory na to, jak má EU pomáhat nebo kolik migrantů má přijímat, ale jednu věc nesmíme vypustit, a to je kontrola vnějších hranic. S tím souvisí další problém, a to je návratová politika. Již v roce 2014 jsme ztratili kontrolu na vnější hranici, když z Libye přišlo přes osmdesát tisíc lidí, jejichž identitu neznáme, a to je selhání. Každý stát musí mít kontrolu už proto, že k jeho základní funkci státu patří zajištění bezpečnosti,“ řekla Helena Langšádlová, podle níž bude nezbytné hledat společná evropská řešení a EU by měla do řešení migrační krize dát výrazně větší množství prostředků než dosud. Na migrační krizi se totiž ukazuje, že Evropa mnohé podcenila. Langšádlová také upozornila na to, že pokud ve společnosti nastane krize a řešení nenajdou demokratické politické strany, využijí toho nedemokratické síly. K návratové politice poslankyně TOP 09 řekla, že je přesvědčena, že je hlavně chyba na straně kontroly na vnějších hranicích a že do EU přicházejí lidé bez nároku na azyl a budou muset být vráceni. „Je to tragédie i pro ty, kteří dali poslední peníze za cestu do Evropy a nyní budou muset být navráceni. Přestali jsme dodržovat pravidla a vyvolali nesprávná očekávání,“ konstatovala Helena Langšádlová.

Principy vracení migrantů platí už dlouho

Libor Rouček (ČSSD) účastníkům debaty na úvod připomněl, že on sám má za sebou minulost uprchlíka a popsal svůj útěk z Československa přes Jugoslávii do Rakouska a ilustroval jím přístup k návratové politice. Stejně jako dnešní uprchlíci chtěl žít v Německu, takže přešel do Rakouska, ale přihlásil se až v uprchlickém táboře u Norimberka v Německu. Odtamtud byl ale vrácen opět do Rakouska, kde byl uvězněn a proběhly tam přijímací procedury. Posléze skončil v rakouském uprchlickém táboře u Vídně. „Tak jako dnes i tenkrát platila ženevská konvence o uprchlících a podle ní se musí žádat o azyl v první bezpečné zemí. V mém případě to bylo tedy Rakousko,“ popsal Libor Rouček. Principy vracení uprchlíků podle něj platí i v době Schengenu a jde o zabezpečení vnější hranice EU. „Přestože existuje dublinská dohoda a Schengen, nemá dodnes Evropa společnou azylovou a návratovou politiku. Ono to fungovalo do doby, než loni přišlo to obrovské množství uprchlíků. Ten problém se ale objevil v minulosti i mezi Marokem a Španělskem, když uprchlíci přicházeli na Kanárské ostrovy. To se vyřešilo dohodou mezi oběma zeměmi. I diktátor Kaddáfí měl dohody s Itálií a nepouštěl uprchlíky ze subsaharské Afriky do Evropy. Libye se zhroutila, je tam občanská válka a uprchlíci začali přicházet na Lampedusu. V té době ale ještě pořád Německo bez potíží přijímalo tři sta tisíc migrantů ročně. Problémy začaly až loni s mnohasettisícovým přílivem. Ten problém hned tak nebude vyřešen, občanská válka v Sýrii v dohledné době neskončí, Libye bude mít dál problémy, dá se čekat i příchod migrantů z Afghánistánu a Pákistánu, takže se konec migrační vlny nedá očekávat,“ popsal situaci Libor Rouček.