Evropská unie podle Kaisera na Erdogana dojem neudělá. „Je to v posledních letech šifra ekonomického i politického úpadku. Že Turecko do Unie stejně nikdy nevstoupí, ačkoliv se obě vyjednávací strany ze zvyku tváří, jako že tomu věří, už se dnes i mezi evropskými politiky může říkat na jméno. Že je v akutním ohrožení dohoda Merkelová–Erdogan o navracení běženců z Řecka do Turecka výměnou za bezvízové cestování pro Turky po Schengenu, je taky nasnadě,“ píše Kaiser.

• Celý text je ZDE

Podle jeho názoru o udržení dohody při životě se víc než Erdogan bude snažit Merkelová. „Jinak by totiž musela uznat, že nekontrolovaný příliv běženců do Německa letos na jaře zastavily už státy na tzv. balkánské cestě, když přes její protesty zavřely hranice. A že to bylo ještě před její dohodou s Erdoganem,“ míní komentátor.

Evropská páka by na Erdogana nestačila

Merkelová potřebuje držet pakt s Erdoganem také kvůli Řecku. To by s přibýváním běženců z Turecka, kteří by odsud nemohli pokračovat dál, buď zkolabovalo, anebo by se muselo naučit chránit si hranice v Egejském moři – což je obtížný úkol.

Kaiser dochází tedy k závěru, že evropská páka by na Erdogana nestačila.

Přemítá, zda by nemohli ostatní členové NATO Turecku po vzoru Johna Kerryho dát najevo, že ho z něj formálně nebo fakticky mohou vyloučit. „Škody pro spojence by nebyly velké. Erdogan se totiž jako spojenec už řadu let nechová. Například pro rok 2014 existuje podezření, že turecký státní aparát, armáda a hlavně jeho tajná služba MIT pomáhaly v Sýrii Islámskému státu. Letos v lednu prý o tom na uzavřeném jednání v americkém Kongresu mluvil přímo jordánský král. Méně prominentních svědectví – o pouštění džihádistů z Evropy do Sýrie, o dodávkách a naopak odběru ropy – je celá řada, byť turecká vláda jedno po druhém popírá. Ale nemohla popřít, že místo aby uzavřela svoje hranice děravé s Islámským státem, soustředila se na stejné hranici o kus dál na boje s Kurdy,“ píše Kaiser.

Závěrem dochází k tomu, že EU jako hrozba i jako civilizační maják na hodně dlouho přestala fungovat. Naopak Severoatlantická aliance v době, kdy si Erdogan musí dělat starosti kvůli dvěma rozvráceným, zoufalým zemím, je aspoň nějaká páka, aby rozvrat právního státu a sesun k islamistickému režimu nepohltil Turecko. „Za studené války NATO Turky potřebovalo, kvůli větší sovětské/ruské hrozbě se ignorovaly nedostatky turecké demokracie. Poměr těchto dvou hrozeb se obrátil,“ uzavírá své zamyšlení Daniel Kaiser.