Publicistka, žijící ve Francii, ve svém komentáři pro Lidové noviny zdůrazňuje, že v Paříži byly spuštěny vlajky na prezidentském paláci na půl žerdi a konalo se smuteční shromáždění, stejně jako v řadě jiných hlavních měst. „Mladý, svobodomyslný hráč fotbalu strávil čtvrt století za mřížemi, ale nevzdával to a dál vytrvale bojoval proti apartheidu, a nakonec dosáhl svého,“ zrekapitulovala význam bývalého jihoafrického prezidenta.

Není si prý jistá, zda si pan Rusnok, který si už půl roku klidně vládne bez důvěry parlamentu, dovede něco takového vůbec představit. „Vnitřně nechápe, o jak významnou osobnost svět přišel,“ myslí si Davouze, neboť jinak by prý neřešil nějaké obědy a večeře. „Brežněv nebo Mandela, jemu to výjde nastejno,“ píše znechuceně někdejší první manželka Vladimíra Železného, jejímž synem je redaktor ČT Jakub Železný.

Premiér podle ní vůbec nechápe, že jako premiér země, hlásící se k humanistickým principům, prostě musí uctít památku významného humanisty. „Sotva jsem ho uslyšela, vybavil se mi Jakeš a další komunističtí funkcionáři. Ani špetka vážnosti a úcty, natož lítosti či jakéhokoliv citu,“ svěřuje se publicistka. Takový cynismus a bodrost, včetně lidového „ty vole“, prý ukazuje na splachovací charakter.

Ještě horší však podle Marty Davouze je, že premiér Rusnok není výjimkou, ale prototypem. Čeští poslanci prý mezi sebou evidentně takto mluví běžně. Dlouho už prý přemýšlí o tom, zda je takové uvažování jen důsledkem komunismu, nebo je obecně zakotveno v genech zamindrákovaného národa, který se zajímá jen o své směšné problémy.

Paní Davouze píše, že ve Francii, kde už dvacet let žije, už by se po takovém výroku politik nemohl vůbec objevit na veřejnosti. „Musel by dobrovolně svou trapnou funkci složit, pokud by se rovnou neoběsil,“ uzavírá svůj apel.