Sociálně angažovaný americký folkový písničkář Tom Paxton napsal v šedesátých letech písničku „Co ses dnes naučil ve škole, synku?“ Mezi odpověďmi je i ta, že „naši vůdcové jsou ti nejlepší muži, a proto je znovu a znovu volíme…“ Přesně o tom jsou prezidentské volby v USA. Přesvědčit voliče, že mezi třemi sty miliony občanů není nikdo lepší než kandidát, který právě stojí na pódiu.

Pořadí estrád

Americký prezident bývá označován za nejmocnějšího muže planety. To je ale jen velmi přibližná pravda. Nemá-li prezidentova strana většinu v Kongresu, nezmůže prezident skoro nic. Tedy pokud jde o uskutečňování velkých myšlenek, kdyby ho náhodou napadly. Spojené státy jsou takzvanou vyspělou či pevnou demokracií. V překladu to znamená, že jde o společnost, již prakticky nelze změnit, ledaže to je v zájmu těch, kteří tahají za nitky, na nichž je prezident upoután. Občan do toho nemá co mluvit. Poslední masové akce, které něco znamenaly, byly protesty proti rasismu a válce ve Vietnamu. To ale bylo v šedesátých letech…

Volební systém svojí složitostí zaručuje, že se prezidentem nestane osoba pro establishment nežádoucí. Mezi primárkami a závěrečnou volbou je dost času na nalezení a použití diskreditujících informací. John F. Kennedy byl prvním prezidentem, který pochopil význam televize v politickém procesu. Od jeho doby se volby změnily v televizní estrády. Lze je popsat jako sérii velkých show pro publikum a méně viditelných zákulisních manipulací.

Estrády probíhají v pořadí: primární volby – oddělené pro republikány a demokraty, výběr stranických kandidátů na základě primárek, celostátní hlasování pro kandidáty dvou hlavních stran a je doplňující nezávislé kandidáty, které určí počet volitelů, a nakonec zvolení prezidenta voliteli. Pozor! Volitelé jsou zástupci jednotlivých států unie, a ne voliči. Na posledním kroku je zajímavé právě to, že volitelé nejsou vázáni hlasy voličů. Teoreticky mohou zvolit, koho chtějí, takže lze těžko mluvit o demokracii. Významnou úlohu mají poradní týmy, které připravují kandidáta pro jeho estrádní vystoupení a určují, jak nejlépe zdiskreditovat protivníka.

Odbočme na okamžik do Kanady. Volební střet mezi tehdejším ministerským předsedou Johnem Turnerem v roce 1984 rozhodl vůdce Progresivní konzervativní strany Kanady Brian Mulroney použitím jediné věty: „Pane, měl jste příležitost, ale nevyužil jste ji.“ Šlo o obvinění liberálů, že obsadili významné pozice svými lidmi. V daném kontextu to bylo obvinění z nečestnosti: „Nemusel jste to dělat, ale udělal.“ Mulroney volby vyhrál, aby pak dělal to samé.

Sexuální skandály

Zabývejme se ale opět americkou scénou. Ta je zatížena na oblast sexu. Zajímavý přehled sexuálních skandálů v USA je na Wikipedii. Nejméně dva významní politici přišli kvůli sexu o velmi pravděpodobné zvolení do prezidentského křesla. Edward Kennedy vypadal jako vážný kandidát za klan Kennedyů, když mu zavraždění bratrů Johna (1963) a Roberta (1968) otevřela cestu nahoru. Jenže Edward byl, jak by řekl Bohumil Hrabal, „jebačkář“.  Po nějakém večírku si  v roce 1969 vezl v autě sekretářku Mary Jo Kopechne. Z nevyjasněných důvodů skončil s autem ve vodě a Jo utonula. Ed se zachránil, ale utekl z místa nehody, a tak bylo po naději na prezidentování.

Demokrat Gary Hart byl velmi blízko získání prezidentské kandidatury v roce 1988. Muž ostře řezaných rysů s pověstí o nevěrách v zádech. Když už měl údajných pomluv dost, řekl: „Tak mě sledujte, ale budete se nudit.“ Média a jeho oponenti nakonec nudu porazili. Gary byl vyfotografován na jachtě s modelkou jménem Donna Rice. Oba sice veřejně popřeli, že by měli sexuální vztah, ale známé Cimrmanovo pravidlo: „Dokázat se dá všechno, ale že nejsi fízl, to nikomu nedokážeš,“ lze zde parafrázovat  takto: „Je nemožné dokázat, že nedošlo k souloži, když média tvrdí opak.“ Gary Hart se účastnil prezidentského závodu již v roce 1984. Tehdy se proslavil tím, že si kampaň platil z vlastních zdrojů a skončil s dluhem jeden milion dolarů.

Od té doby se financování prezidentských voleb dostalo na zcela jinou úroveň. V roce 2012 spotřebovali demokraté a republikáni po jedné miliardě dolarů. To v praxi znamená, že se americkým prezidentem může stát jen člověk, od něhož se dá očekávat, že vyhoví těm, kteří mu přispěli. Lze to i číst tak, že si ho koupili. V ideálním případě si multimiliardář může koupit křeslo  za vlastní. V kampani jde o předražené výstupy většinou špatných herců, kteří deklamují hesla, jimž sami nevěří. Mají kolem sebe týmy, které určují strategii postupu a načasování jednotlivých prvků. Kupují vlajky, hodně vlajek a mávátka, taky hodně. Vymýšlejí hesla a hledají slabiny soupeřů. Když se začne vylévat hodně špíny, začíná negativní kampaň.

Ještě jedna odbočka do Kanady. Tam se vymstil výsměch zkřiveným ústům Jeana Chretiena, který byl postižen podobně jako Ransdorf. Stratégové zveřejnili Chretienovu fotografii s popiskem: „Je tohle ministerský předseda?“ Kampaň byla příliš negativní a prohrála volby.

Primitivní hesla

V prezidentské kampani se objevují primitivní hesla pro primitivní voliče. Zajímavá je frekvence nejčastěji používaných slov. Historicky, od roku 1828 dodnes, jsou nejběžnější slova:  Amerika/americký, vůdce/vůdčí, změna, prosperita, zkušenost, doufejte, naděje, budoucnost, vpřed, zítřek a vítězství. Pořadí nejpoužívanější slov v republikánských heslech od roku 1960 dodnes: Amerika, vůdce/vůdčí, zkušenost, změna/reforma, vítězství a mír. Demokraté mají pořadí: Amerika, změna, prosperita, vůdce/vůdčí, naděje a budoucnost či zítřek.  

K tomu lze dodat, že slovo mír zastaralo. V kurzu jsou synonyma války, jako dominance a odstrašování. Na úřad prezidenta kandidují i zástupci menších politických stran anebo nezávislí politici. V daném systému ale nemají žádnou naději na úspěch.

Mezi nezvolitelnými zasluhují pozornost dvě jména: Miliardář Ross Perrot vedl velice úspěšnou kampaň v roce 1992. Tehdy získal 18,9 procenta celkových odevzdaných hlasů a 19,7 milionu hlasů. Nevyhrál ale celkově žádný stát, a tak nezískal ani jednoho volitele. Právník Ralph Nader kandidoval několikrát. V roce 2000 „sebral“ Al Gorovi hlasy na Floridě, kde Bush junior vyhrál o několik set hlasů, a tím získal rozhodující počet volitelů. Nader, kandidát za Stranu zelených, jich tehdy získal 97 000. Tím se stal nepřítelem stejně jako v roce 1965, kdy vydal bestseller „Nebezpečné při každé rychlosti“, v němž kritizoval americké automobily.

Současná prezidentská kampaň

Prezidentská kampaň 2016 je zatím na začátku. Kandidátské sliby netřeba poslouchat, natož je brát vážně. Donald Trump bude slibovat pracovní místa pro Američany, bude proti volnému obchodu, je-li nevýhodný pro USA. Ale nebude schopen vysvětlit, kdo vynahradí zisk plynoucí, možná jen zdánlivě, z outsourcingu. Hillary Clintonová ho napadne, že ví velký kulový o zahraniční politice, a nabídne, že vzkřísí Ameriku jako vedoucí sílu ve světě. Byla přece ministryní zahraničí.

Z čistě lidského hlediska lze spekulovat, že Trump, kdysi ženatý s Češkou Zelníčkovou, může mít lepší vztah k Česku než Obama. Přece jenom to byla hezká holka. Clintonová je osoba s naučeným úsměvem a la Bělobrádek. Patrně nemá žádnou jinou vlastnost, kterou by nadchla svoje voliče nebo přímo svět. Za tchyni by ji chtěl asi málokdo.

Rozsáhlý obraz názorů kandidátů lze najít zde. V žádném případě ale nejde o klíč k tomu, co se v USA stane po volbách. Z jednotlivých postojů je jisté jen to, že protikandidát Clintonové Bernie Sanders je nevolitelný. Americký establishment totiž zásadní změny nepřipouští. Pokud jde o zahraniční politiku USA, lze předpokládat, že se svět nakonec pořádné války přece jenom dočká…

Nepřikládejme tedy probíhajícím estrádám větší význam, než mají. Budoucnost nelze odhadnout ze současné rétoriky kandidátů, ale z toho, čeho dosáhli jejich předchůdci. Obama například sliboval mír, reformu zdravotnictví a zrušení vězení na základně Guantánamo. Nic z toho se příliš nepovedlo. Ostatně nebyl placen, aby to skutečně udělal. Teď vzkřísil plán na Guantánamo, ale republikáni okamžitě prohlásili, že to nepřipustí. A tak to půjde zase dál jako vždy. Očekávání – zklamání – očekávání – zklamání.