Osud Lidic Skleničková prožila na vlastní kůži, když se v roce 1942 v šestnácti letech dostala do koncentračního tábora a jen těsne unikla osudu lidických děti, které byly odvezeny do Polska do továrny v Lodži. Odtud je pak odvezli do Chelmna a tam v plynovém autě dvaaosmdesát nevinných dětí udusili. Jen devět bylo vybráno na převýchovu. 

Už jen z toho nedovede prý pochopit, že národ, který si prošel vlastními hrůzami a vždycky byl rád za jakoukoli pomoc, se chová tak nesolidárně. „Proto jsem tak naštvaná, když se náš premiér chová takhle nesolidárně a pokrytecky - a hrdě říká, že Česká republika odmítá přijmout 50 nezletilých syrských sirotků,“ odsuzuje jeho postoj vůči sitorkům Skleničková.

Nechce se prý smířit s tím, že je Česko tak ubohá země, že bychom neuživili padesát dětí. „Prožila jsem koncentrák. A kdyby se některé spoluvězeňkyně chovaly takhle, mnoho z nás by dnes už nežilo. Ani já bych tady nebyla,“ přemítá zpětně žena z Lidic a dodává, že i když jí žádná z nich osobně neznala, pomohly jí. „Místo odměny riskovaly trest, mohlo je to stát i život. Byly mi velkým vzorem,“ zdůraznila.

Nyní sleduje pozorně českou politiku a ve Sněmovně to podle jejího názoru vystihla dobře poslankyně Miroslava Němcová, když mluvila o tom, že Česká republika je bohatou zemí. „A jako taková nemůžeme jen tak říkat, že se nedokážeme postarat o padesát dětí,“ říká Skleničková s tím, že Němcová připomněla příběh, kdy v roce 1938 přijel do tehdejšího Československa Nicholas Winton, který byl schopen za půl roku zachránit 669 dětí v osmi transportech. „Všichni kvůli tomu riskovali život. A co riskujeme dnes my? Nic důležitého,“ říká Skleničková, kterou prý koncentrák naučil jednu věc - že neexistuje vyšší hodnota než lidský život.

Argument premiéra Babiše, že se nejedná o děti, ale o teenagery ve věku od dvanácti do sedmnácti let, prý nebere. Na věku totiž nezáleží. „I kdyby jim bylo sedmnáct, copak to nejsou děti? Já jsem byla odvezena v šestnácti letech, takže podle pana premiéra už jsem mohla být teenager,“ řekla a zmínila, že i premiérova slova o tom, že syrské děti nám ani nerozumí a mělo by se spíše pomáhat tam, kde jsou, odmítá. „Tohle není argument, který bych chtěla slyšet od představitele mého státu,“ připomněla.

Následně přirovnala situaci k té u dětí z Lidic, které byly odvezeny na převýchovu do Německa. Poukazuje na to, že jazyková bariéra tady nebyl hlavní problém. „Nesměly v Německu mluvit česky, když je poté přidělily do německých rodin, tak si mezi sebou dopisovaly už jen německy, protože už česky neuměly,“ upřesnila.

Pvodní zdroj ZDE

Rozhodnutí o nepřijetí sirotků je podle Skleničkové u Babiše pouze politická agitace, aby vyhrál volby. „Co na to říkají ministryně z vlády, které jsou matkami. Kam jsme to došli, že jim je možná milejší místo ve vládě než solidarita s dětmi?“ ptá se Skleničková, které vadí, jak se pořád vymlouváme. Je to podle ní ostuda národa, když náš premiér říká, že nechce pomáhat.