Když redaktoři časopisu Týden Pavlína Wolfová a Petr Kolář zpovídali Karla Gotta v jeho vile, ještě netušili, jaký poprask kolem Mistra rozpoutají. Gott totiž v rozhovoru pro Týden kromě jiného poodhalil svůj názor na ožehavé zahraničněpolitické téma dnešní doby – uprchlickou krizi. Kromě toho ale také připomenul, kdo drží v rukách kormidlo světa. Jsou to prý ilumináti.

„Slyšel jsem i tu verzi, že iluminátské rodiny, jako jsou Morganové, Goldmanové, Rothschildové a Rockefellerové, nepřipustí, aby se Trump stal prezidentem. Ale to není pravda! Vždyť mu už přece jednou pomohli. V době, kdy šel úplně ke dnu. Co udělá banka, které dlužíte? Bude vás udržovat ve stavu, abyste spláceli alespoň něco, ne? Bude vám půjčovat, a tím zvyšovat šanci, že nepadnete úplně na dno,“ uvedl konkrétně Gott k údajné roli iluminátů v kandidatuře republikánského kandidáta na příštího amerického prezidenta Donalda Trumpa.

O iluminátech ale Gott přitom nehovořil v souvislosti s manipulacemi tajemných skupin mocných finančníků poprvé. Tuto svou hypotézu totiž zveřejnil již v  roce 2001 v rozhovoru pro Lidové noviny, tedy jen pár měsíců před 11. zářím. Matador české pop-music tehdy vyprávěl například o tom, že všichni jsme jen pouhými figurkami, kterými manipulují jiní.

„Jsem přesvědčený, že zvlášť v posledních stoletích nejde o žádné omyly, naopak politika se odvíjí podle přesných scénářů, nic se neděje náhodou, i to nejhorší jako války. Vždy je o vítězích rozhodnuto dávno předtím. Stejné banky podporovaly toho, kdo je rozpoutal, a vyjednávaly s tím, kdo byl napaden. Domlouvaly se, čím budou platit, až jim budou posílat zbraně. Běh světa řídí tyto vysoké nadstátní kruhy, tzv. ilumináti, nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace,“ řekl tehdy Gott s tím, že celosvětové dění bude směřovat k totální globalizaci, která vyústí v jednu totalitní světovládu a nadto časem všechny malé banky padnou a bankovní giganti budou fúzovat tak, až nakonec zbude jediný bankovní dům, který bude všem diktovat.

Hovořil ale takto Zlatý slavík vždycky? ParlamentníListy.cz si proto otevřely zmiňovanou publikaci „Jak to vidí Gott – rozhovor na lodi“ od Rostislava Sarvaše, která prý vznikala během plavby na zaoceánské lodi. Kniha má deset kapitol, ve kterých se Karel Gott svěřuje s tím, co do té doby, tedy do roku 1992, o životě nastřádal za poznatky. Hovoří tak o ekonomických a politických světovládách, o době studené války, o svém pobytu v USA, o Číně, o druhé světové válce, o víře, o penězích, ba dokonce i o svém vztahu k ženám. A také o Židech. Velké židovské rodiny totiž prý vždy roztáčely kola dějin... A podle Gotta to byly právě ony, kdo vlastnil velké světové banky, a hýbaly tak finančnictvím světa.

USA jako nová zaslíbená země pro Židy?

„Jednou z největších zásluh Židů je objevení Ameriky. Židé byli pokaždé automaticky na straně americké revoluce, na straně Washingtonu, protože právě v Americe chtěli založit nový Jeruzalém. Američtí židovští spisovatelé oslavovali USA jako novou zemi zaslíbenou, New York jako Jeruzalém a skalisté hory jako horu Sión, protože tu kromě nalezišť zlata bylo bohatství uhelných dolů. Hlídali si, aby New York zůstal hlavním přístavem a všechny železnice vedly do New Yorku, čímž nad nimi získali kontrolu a tak i nad clem. Mimochodem, americký celní a daňový systém byl důležitým pilířem pro úspěch amerického hospodářství. Naopak ve Svaté zemi, kam se vrátili před padesáti lety, už dnes jsou problémy s pracovními příležitostmi a byty...,“ zmínil v knize Gott.

Podle Gotta tak kromě iluminátů vládne světu i židovské podsvětí. Právě proto se dost často pejorativně říká, že „za vším jsou Židé“.

„Dokud hospodářství fungovalo, byli ctěni, protože vždy vynikali v medicíně, v literatuře, ve filmu, v hudebním světě, ve výtvarnictví a v obchodě. To není otázka moci, ale talentu. Možná je to tím šestitisíciletým pronásledováním, které si vynutilo genetický výběr. Přežívali jenom ti nejsilnější a právě v nich se zformoval talent a schopnosti. Já jsem vždy sledoval s pobavením titulky všech světových filmů nebo jména v dokumentacích produkcí gramofonových desek. Od producenta přes režiséra a další čtete jenom židovská jména. Těch ‚árijských‘ je tam opravdu málo...“

Gottova fascinace židovskými kruhy – a také Amerikou – se ale přitom kupodivu projevila již o mnoho let dříve – už v roce 1967, kdy přijel do Las Vegas, aby tam strávil přes sedm měsíců v uměleckém angažmá.

„Má první cesta po přistání do USA vedla v městě zábavy do Hotelu Flaminco do křesla, kde sedával Benjamin Siegel, přezdívaný Bugsy,“ vylíčil v knize Gott. Jen pro připomínku – Benjamin Siegel byl americký gangster se židovskými kořeny. Jeho rodiče byli židovští přistěhovalci z Rakouska Max Siegel a Jennie Riechenthal. Bugsy prý ale velmi rychle rozpoznal potenciál Las Vegas pro provoz hazardních her a přitáhl tam pozornost mafie. Město tak začalo být na konci 40. let dvacátého století obrovským zdrojem příjmů pro organizovaný zločin.

„Fascinovalo mě, že sedím na místě otce nápadu postavit v poušti oázu zábavy a heren. V poušti proto, poněvadž z klimaticky vybavených heren nelze uniknout pod nevadské slunce. Nezbývá tedy, než se věnovat hazardním hrám, které měly přinést Bugsyho klanu obrovské zisky. Byla to jedna z největších mafií v historii, tentokrát židovská.“

Ještě jsem neviděla živého komunistu!

„Ale vraťme se k mému rozčarování z Las Vegas. Byl jsem zklamán především jejich světonázorem, jejich přehledem. Co mne zarazilo, byla reakce některých lidí. Po mém prvním vystoupení jsem se procházel hernou a jedna žena mi povídá: ‚Mladíku, pojď sem, já jsem ještě neviděla živého komunistu! Vždyť vy vypadáte skoro jako můj syn!‘ Prý si představovala, že je to u nás takové polodivoké. Jiná žena mi důvěrně sdělila, že má přítele v Záhřebu a abych ho pozdravoval. Jsou to sice bezvadní lidé, ale zdálo se mi, že ve škole nechodili na zeměpis.“

Gott k tomu neopomněl sdělit, že i běžný a inteligentní Američan nezná jména ministrů své vlády, zato Václava Havla tam prý znají. „Havel je pro ně symbol odvážného vzdoru proti komunistické totalitě – a Američané navíc vždy měli rádi humánní kazatele. Pro jejich idealistické projevy nemají však vždy pochopení finančníci, protože ti se drží více při zemi,“ zmínil zpěvák a naznačil, že síla Ameriky vždy byla a je v byznysu. „Všechno politické se vyvíjí podle ekonomické situace,“ vysvětlil.

My tam ale přimalujeme colu...

V USA ale prý dodnes existuje jasnější manipulace s masami než kdekoliv jinde. „Je to typická kapitalistická diktatura konzumní společnosti, pravý opak plánované výroby zboží v bývalém socialistickém světě a diktatury ideologické. V šedesátých letech sami Američané na toto srovnání měli anekdotu: Sovětští kosmonauti přistáli na Měsíci první a jako vždy udělali ze svého úspěchu ideologii. O několik měsíců později přistáli na Měsíc Američané. Hlásili prezidentovi, že ti zatracení Rusové natřeli měsíc na rudo. Prezident jim na to odpověděl, že za nimi posílají bílou barvu, aby tam napsali Coca-Cola.“

Gott si ale při plavbě na lodi, kde knížka vznikala, vzpomněl ještě na jednu věc. Američané a Židé ho prý již v roce 1967 poučili o tom, co je to showbyznys. A opět se to odehrálo v Las Vegas...

„Mým producentem byl Alan Lee... Asi čtrnáct dní po premiéře jsem měl krizi, která měla vliv i na hlasivky. Každý den jsem měl dvě představení a navíc ta zatracená hotelová klimatizace, která totálně vysušuje sliznice! V hotelu je hrozná zima, a když vyjdete ven, dá vám facku neskutečné pouštní vedro. Musel jsem zajít k lékaři a ten mi sdělil, že musím mít tři dny hlasového klidu. Přišel jsem za panem Lee a ukázal mu atest od lékaře. ‚Já to chápu, a kdy vám máme vybavit letenku do Prahy? Jste naším hostem, klidně tu můžete zůstat i týden, ale na jeviště, tak tam se už nevrátíte! Protože my vám zrušíme reklamu a od zítřka už bude zpívat jiná hvězda. Žádná hvězda nebude za vás zaskakovat! Proto se ptám, kdy chcete letět domů?´ řekl mi na to pan Lee. Pochopil jsem, že v tomhle městě – a také ve světě showbyznysu – neomlouvá zpěváka atest, ale jen úmrtní list. Naučil jsem se tak jednu důležitou věc: Nepodělat se!“

Cena zlata létala nahoru a dolů

Slavík dále v knize nastínil, proč je také přesvědčen o tom, že se dvě mocnosti nebo dva důležití hráči vždy mezi sebou domluví.

„Vzpomínám si, jak vždy z každého poklesu dolaru byla v socialistickém světě radost. Důvod k radosti ovšem nebyl, protože pohyb dolaru vůči ostatním měnám a zlatu si Wall Street řídil sám. Podle nákupu a prodeje se podle potřeby pohybovalo s kurzem měn nebo zlata. Například v době, kdy Američané dostali od svého satelitu zprávu, že v Sovětském svazu se neurodí obilí, a budou ho tedy potřebovat z USA, pochopitelně proplacené zlatem, kurz zlata šel okamžitě dolů. V momentě, kdy se převedené zlato dotklo americké půdy, vyletělo na burzách nahoru. Marxistická ekonomie neuznává podložení měny zlatem, ale produktivitou práce, čehož se držel Stalin až do druhé světové války. Prezident Roosevelt na konci třicátých let jmenoval jednu z nejklíčovějších postav amerického hospodářství, pana Davise, velvyslancem v Sovětském svazu – a to Davis nebyl profesionální diplomat – a pověřil ho několika speciálními úkoly. Zaprvé zjistit, zda sovětská armáda je schopná čelit moderní německé vojenské mašinerii, a hlavně dosáhnout osobní schůzky se Stalinem a přimět ho k tomu, aby Sovětský svaz dodržoval ceny zlata stanovené americkou burzou...,“ rozhovořil se k tomu Zlatý slavík, u něhož není tajemstvím, že se o diplomacii, historii a o pozadí fungování mocností zajímal vždy velmi pozorně a k tomu také sbíral i různé dokumentární filmy, knihy a jiné historické materiály.

„Jeden obchodník mi řekl, že zlato je moc a krása. Myslím, že to není úplně pravda. Máte-li zlato, máte snad moc, ale neznamená to, že se vždy zaleskne. Jeden náš úspěšný hudební skladatel mi kdysi řekl: ‚Podívej se, ty máš určitě méně zlata než já, ale kamkoliv spolu přijdeme, ženský chtějí jen tebe! Jak jim mám vysvětlit, že já mám toho zlata víc?‘ Byl z toho tak nešťastný, že začal sám zpívat.“

Najednou jsem byl takhle malý!

Gott se v knize také svěřil s tím, jak na něj zapůsobila návštěva Kremlu, kterou absolvoval v roce 1987. Z každé země světa byl totiž do tehdejšího sídla sovětského politbyra v tom roce pozván jeden představitel za finančnictví, za vědu, za kulturu a za církve.

„S Milošem Formanem jsme procházeli kremelskou bránou, a jak jsme šli kremelskými dlouhými chodbami, pomalu se mne stále více zmocňovala až zbožná pokora. Projdete obrovskou pompézní halou, pak sestupujete po dlouhém schodišti, dole se dostáváte do nějakých podivných chodeb pod Kremlem, pak jdete dokonce úzkými, několik století starými katakombami, pak procházíte sály a kaplemi, které mají architekturu jako ze starých ruských pohádek, prostě jdete, procházíte, vcházíte, vycházíte, a než k tomu ‚carovi‘ dojdete, tak jste takhle malej. Zjistil jsem, že jsem se děsně zmenšil, že mě ten car pokořil. Nebyl jsem zdaleka sám. Všichni ti šéfové velkých bank tam stáli s pokorou a nejednou ta jejich sebejistá západní image z nich nevyzařovala, a vyzařovala z toho, který je na sebe nechal dlouho čekat – z Michaela Gorbačova.“

Podle Gotta si prý Gorbačov chtěl tehdy ujasnit, co by se stalo, kdyby velmoci – Amerika a Sovětský svaz – pokračovaly v soutěži o stále dokonalejší zbrojní průmysl.

„V tom obrovském sále, kde zasedal Nejvyšší sovět a v jehož čele trůní obrovský portrét Lenina, neseděli žádní členové politbyra, ale seděl zde pouze Gorbačov sám. To bylo poprvé v historii. Takže místo papalášů si Gorby posadil vedle sebe největšího experta přes moderní zbraně z NATO a jiné významné odborníky ze Západu. Pro pozvané to znamenalo šok. Mezi přítomnými seděli i šéfové velkých bank. Byl tam například stařičký Armand Hammer, který v začátcích kšeftoval s bolševiky a stal se osobním přítelem Lenina. Byli zde i pánové z Wall Street a další světoví byznysmeni a pro ně osamocený Gorby vypadal jako z pohádky. Připomínám, že se psal rok 1987, tedy rok, kdy naši političtí představitelé měli na demokratické smýšlení svých ‚bratrů‘ jiný názor,“ dodal k tomu Gott. Zda už toto byla předzvěst trhání železné opony, to sice Slavík nezmínil, ovšem jinde v knize má k tomuto datu ještě jiný příběh.

Černé pondělí?

„Jednoho krásného kalifornského rána mi jeden americký kamarád, který se vyzná v ekonomické situaci, řekl: Právě jsi svědkem černého pondělí... Bylo to v roce 1987. Ptal jsem se ho, na čem se to projeví. Říkal něco ve smyslu, že určitě nedojde ke světové válce, jako tomu bylo v minulosti, kdy se zhroutila rovnováha trhů, ale že Američané vymyslí nějakou taktickou obchodní válku. Tehdy po černém pondělí se v Kalifornii hovořilo o velkých změnách ve světě. Jednoho krásného pražského listopadového rána jsem si na ně vzpomněl...,“ svěřil se Slavík.

V knížce se ale Gott také často pozastavoval nad možným zánikem světa a nad koncem kapitalismu.

„Po zkušenostech po první a druhé světové válce se socialistické země domnívaly, že nositelem války je kapitalismus se svou nadprodukcí, která vede k ekonomickým krizím a k posílení zbrojního průmyslu. Životnost kapitalismu po těchto zkušenostech odhadovaly na dvacet let. Tím by se dokázalo, že pravdu mají komunisté se svou ‚mírovou politikou‘. Ukázalo se, že jim prognóza nevyšla, z čehož plyne, že se západní společnosti poučily z minulosti a že jejich nová generace vymyslela strukturu, která nedopustí krach kapitalismu. Pokud bych listoval v historii, tak žijeme vlastně v nejlepší době v dějinách lidstva... Ale technika nám na druhé straně umožnila dozvědět se, že jsme u konce,“ naznačil Gott.

Point of no return

Podle něj totiž existuje na univerzitě v Berkeley největší databanka světa a tamní počítač tam prý světu již v roce 1981 oznámil, že jsme právě na takzvaném point of no return, tedy na bodu, z něhož není návratu.

„Ten bod říká, že jsme za hranicí možností regenerace přírody. Panika v Berkeley způsobila, že se vědci ptali počítačů, jestli je možná záchrana, kdyby se od zítřejšího dne okamžitě zastavilo všechno, co jenom trochu ničí přírodní rezervy. Odpověď zněla ne. Takže už roky žijeme na dluh a jeho úroky se stále zvětšují,“ dodal Gott a naznačil přitom, že mu tuto věc s počítačem v Berkeley prozradil osobně jeden jeho známý, který na této univerzitě kdysi pracoval a po tomto zjištění se prý tak trochu pomátl.

Na jiné stránce ale nakonec Gott čtenáře přece jen ukonejšil. Prý totiž úplný zánik nepřijde. „V něčem věřím Dänikenovi. Ty computery v Berkeley dokonce ukázaly, že jsou oblasti hodně daleko na východě, které katastrofou postiženy nebudou. Čili máme důkazy, že je tu pořád magnetismus, který nedovolí úplný zánik. Život úplně neskončí!“