Požadavky soudobého feminismu pro Bellovou postrádají osobní relevanci. Problémy, po jejichž řešení feminismus volá, považuje spíše za vyřešené nebo vymyšlené. Naopak se spisovatelka pozastavuje nad tím, že problémy, které jí osobně skutečně pálí, ho zjevně nezajímají.

Feminismus, k jakému by se prý ráda přihlásila, je například gesto Azam Jangrávíové v Íránu, která s vědomím, že ji čeká žalář, vylezla loni na ulici v Teheránu na transformátor a navzdory zákazu si sundala povinný hidžáb a zamávala s ním nad hlavou. Udělala to podle svých vyjádření pro svou osmiletou dceru. „Nechci, aby Viana v Íránu vyrůstala ve stejných podmínkách jako já. Věděla jsem, co mě čeká, ale najednou jsem se cítila silná. Cítila jsem, že najednou nejsem jen to druhé pohlaví.“ Azam poté byla vyhozena z práce a odsouzena ke třem letům vězení.

Bellová spolupracuje s humanitární organizací Shingala Azad, která v severním Iráku v oblasti Nineveh a v iráckém Kurdistánu pomáhá jezídům, kterým se podařilo přežít genocidu islamistů ISIS, v návratu do života. Poukazuje na to, že jsou mezi nimi ženy a dívky, které se navrátily ze sexuálního otroctví, ale několik tisíc z nich to štěstí nemělo a o jejich existenci nejsou žádné zprávy.

„Některé z nich celý den naříkají. Jiné nemluví a zřejmě už nikdy nepromluví,“ popisuje Bellová s tím, že některé ženy se neobejdou bez operativních zákroků, protože jsou v důsledku systematického znásilňování tak zbědované, že nemohou vykonávat ani základní tělesné potřeby. „Mnoho z nich spáchalo sebevraždu. Každá jedna z nich potřebuje roky psychoterapie,“ přiblížila.

A není prý třeba chodit tak daleko, jelikož i v Evropě už dochází k dětským sňatkům, k ženské obřízce praktikované v raném dětství, či k povinnému zahalování a k vraždám ze cti. „Neslyším ale bohužel, že by se na obranu těchto žen a dětí ozval hlas nějaké známé feministky, média či organizace,“ podivuje se Bellová. Pokud někde s oběťmi či pro oběti pracují, pak velmi potichu, míní.

Stejně tak se pozastavuje nad „nereakcí“ na nedávné prohlášení šéfa pražské muslimské obce. „Dokonce ani když se nový předseda muslimské obce v Praze Leonid Kušnarenko vyjádřil doslova, že ‚děvčata prostě musejí mít šátek, je to alfa a omega‘, neslyšela jsem z feministického tábora jedinou námitku,“ pohoršuje se spisovatelka..

• Původní zdroj ZDE

Přitom jindy tento feministický tábor bývá velmi pohotový a nesmlouvavý, třeba když jim nějaký muž řekne, že s úsměvem jim to sluší lépe. „Jako by západní feminismus končil tam, kde hrozí reálné nebezpečí,“ všímá si Bellová. A na závěr dodává, že dokud bude feminismus místo pomoci potřebným mávat praporem ideologie, potud ona nebude feministkou.