Hned v úvodu rozhovoru Stráský zavzpomínal, jak šťastný byl, když přišla sametová revoluce 17. listopadu 1989. „Jiná otázka je, zda to těch posledních 28 let děláme dobře,“ dodal. Už tenkrát byl Stráský prý přesvědčen, že převrat přijít musí, jelikož byrokratický socialismus nemohl obstát. Před ním působil v bance a pracoval s ekonomickými daty. Účastnil se řady neoficiálních seminářů, kde se scházeli lidé, kteří rozebírali různé aspekty ekonomických reforem a změn.

„Často jsem se setkával s Václavem Klausem, toho mi dali do kanceláře, seděli jsme spolu v jedné místnosti. S Milošem jsem se potkával na seminářích, které pořádala banka,“ řekl a dodal, že se tam scházeli hlavně odborníci na mikroekonomii, byli zvyklí psát, počítat a rozhodovat o tom, co se v této sféře bude dít. „Pět dní v týdnu jsme to dělali v praxi a ten pátý den jsme bádali, co se udělalo dobře, co mohlo být lépe, co bylo špatně,“ upřesnil.

O ekonomii se prý hodně mluvilo a po roce 1989 to také podle Stráského bylo poznat. „My ekonomové jsme věděli, o co jde. Ostatní se teprve přizpůsobovali novým podmínkám,“ uvedl a zmínil, že šlo o poměrně uzavřenou skupinu, pevnou základnu ekonomických znalostí. „Pak ovšem přišli ti otevřenější, Václav Klaus a Miloš Zeman,“ dodal.

Poté následoval velký dějinný zvrat a zájmy nechartistů Klause a Zemana se poměrně brzy protnuly s havlovským světem, uvedl Stráský. „Klaus nemohl neodolat a nezapsat se do prvních kapitol československé polistopadové historie,“ řekl a doplnil, že i on se těch diskusí účastnil od začátku, ale držel se financí. „Byl jsem rok náměstkem ředitele Komerční banky, avšak brzy mi byla banka málo,“ řekl.

O ministerskou pozici prý Stráský ale zájem neměl. „Byl jsem léta začleněný do party Petra Pitharta včetně jeho aktivit. Když se stal předsedou vlády, řekl mi, abych taky koukal něco dělat,“ uvedl a připomněl, že půl roku byl jeho poradcem přes banky a pak se stal místopředsedou vlády. Stát pak začali řídit lidé, kteří měli minimální nebo žádné zkušenosti s běžným provozem ministerstev. „Bylo to náročné i proto, že těch lidí bylo najednou hodně, do funkcí se tlačili další a další,“ dodal Stráský.

Jestli se nakonec vybrala správná cesta přechodu od státního vlastnictví k soukromému, o tom se dodnes diskutuje. Václav Klaus zvolený způsob privatizace hájí s tím, že jestli někdo něco pokazil, tak to nebyli ekonomové, ale právníci. „Je třeba zdůraznit, že žádní právníci nebyli, což byla chyba. Kdyby to ladili společně s námi ekonomy, bylo by to pochopitelně lepší,“ míní Stráský, podle kterého je nesmysl hledat pravdu a nejsprávnější cestu zpětně. „My jsme nebyli právníci, ale vyšli jsme z úřadů, což už je půl právníka, tušili jsme, co se musí vyplnit, doplnit, povolit, podepsat,“ dodal.

Klaus byl podle něj člověk praxe, věděl, že je potřeba jít pořád dál, nezastavovat. Jako ministr financí měl prý poměrně přesnou představu, co dělat, kam se na něj hrabali ostatní. „On byl tím tvůrčím elementem, který říkal, jaký krok je právě na řadě. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli se do privatizace mělo zapojit víc domácích či zahraničních subjektů. Platí ale, že i velmi chytří a schopní Češi a Slováci tehdy neměli ani floka,“ říká Stráský a dodává, že museli proto vymyslet metodu, jak to těmi penězi prohnat. „O zvoleném způsobu se budou dohadovat ještě dvě další generace,“ je si jistý.

Nejjednodušší varianta prodat státní podniky významným zahraničním zájemcům nepřicházela prý v úvahu. „To říct tehdy, hnali by vás. Základní cesta byla uhájit něco pro Čechy, bojovat o to, aby česká ruka, i když na to neměla, se k tomu postupně dostala. Nejen Volkswagen, abych jmenoval nejznámější příklad,“ uvedl.

Následně se snažil zodpovědět i otázku, zda tenkrát tušili, že spousta začínajících podnikatelů nebo dřívějších pracovníků podniků zahraničního obchodu bude prvními českými kapitalisty, neboť jim umožnili snadno se dostat k úvěrům. „Vy to říkáte tak, jako bychom to měli dopředu spočítané a naplánované. Tak to samozřejmě nebylo. Vznik nové vrstvy majetných měl dva předpoklady: ponechat si banky, aby jim měl kdo půjčovat, a vybírat lidi, kteří stáli za to, abychom se za ně postavili,“ odpověděl.

• Původní zdroj ZDE

Stráský pak uvedl, že takové lidi pak nakonec někdo vybral. Po 25 letech jsou tu byznysmeni jako Petr Kellner, Daniel Křetínský, Patrik Tkáč, Karel Komárek, ale i Andrej Babiš. „Pochopitelně pozoruji, jestli to aspoň trošku funguje, ale nechci to hodnotit, protože nevím, koho přesně bych měl vinit za to, jak je vybral,“ uzavřel.