Ztohoven připomínají, že rodina Olega Vorotnikova a Natalie Sokol zásadně vstoupila do života jejich skupiny v posledních více než třech měsících. Oba jmenovaní jsou zakládajícími členy ruské diverzně-umělecké skupiny Voina. „Od začátku naší činnosti sledujeme souputníky, mezi které jsme vždy Voinu počítali. Když nás tedy Oleg a Natalia požádali o poskytnutí noclehu v Čechách, byla to pro nás samozřejmost a těšili jsme se na jejich návštěvu,“ píší Ztohoven.

Záhy zjistili, že se zásadně rozchází v pohledu na svět a v politickém přesvědčení. „Přesto jsme vnímali, že v základu nás pojí zásadní problém s diktátory, odpor vůči omezování svobody a ochota se postavit do mezní situace s nepředvídatelným vyústěním. Proto jsme také neváhali v pomoci pokračovat a hledat všemožnou podporu pro jejich další existenci,“ píší dále Ztohoven.

Po měsících skrývání došlo k zatčení Natalie a Olega v holešovickém supermarketu.

Díky rychlé reakci spřáteleného advokáta se podařilo Olega ochránit před vazbou, a to i za cenu osobní záruky jednoho z členů Ztohoven. „Intenzivně jsme pak až do čtvrtka 22. 9. hledali pomoc u nejrůznějších organizací a jednotlivců, kteří by se mohli zasadit o ochranu rodiny před vydáním do Ruska.

Pak ale začaly vycházet rozhovory s Olegem a Natalií, ve kterých opakovaně zcela popírají základní hodnoty, na kterých stála nejen naše důvěra, ale i velká část akcí skupiny Voina z minulosti. Naprostá neúcta k soukromému vlastnictví, a tedy k práci druhého člověka, odmítání nabízené práce, série lživých výroků (např. o nepoužívání peněz) a hlavně obrovské osobní zklamání a rozšlapání vybudovaného přátelství nás přiměly k distancování se od Olega a Natalie,“ uzavírá svůj příspěvek Ztohoven s tím, že ve své pomoci už nebudou nadále pokračovat. „Popřeli bychom tím základy, na kterých stavíme,“ dodali.

Vojtěch Srnka píše, že kritici Ruska si mysleli, že si přivezli někoho, kdo s nimi bude kydat hnůj na Putina a spol. „A on ho k jejich neskonalé hrůze kydá stejně tak na Západ, Evropu, nás. Reakce? ‚Vrazil nám kudlu do zad. Dáváme od něj ruce pryč.‘ Vlastně skoro nastal stav, ať ho policie raději znovu sebere a pošle zpátky do Ruska,“ píše Srnka.

Myslí si, že by to asi chtělo vozit víc takových hlasů do Česka – ale schválně, ne náhodou. „Po nějaké době a dlouhé sebereflexi by možná mohli pomoci těm, kteří si myslí, že jsou nějakými majiteli vyšší pravdy o dnešním světě, zamyslet se nad tím, co o tom světě tím, jak mluví o nás i o Rusku, ten člověk vlastně říká a jestli náhodou naplno neodhaluje, kam od revoluce došli lidi, kteří jsou dodnes považováni za disidenty své doby. A ještě víc, kam došli ti, kteří si myslí, že jsou jejich následovníky,“ píše Srnka.

Vorotnikov je v Rusku protirežimní umělec, kritický k ruským poměrům stejně tolik jako většina prozápadních aktivistů, lobbistů a novinářů trávicích dny hledáním způsobů, jak se vůči dnešnímu Rusku vymezit – a zároveň s tím pochválit Západ. „Jenže Vorotnikov mluví o Západu způsobem, který by mu zajistil první místa v žebříčku prokremelských hrdinů serveru Neovlivni i mnoho odsuzujících vět v článcích Alexandra Mitrofanova,“ podotýká Srnka.

Ten člověk, který na rozdíl od většiny ruských kritiků pod tím dnešním režimem skutečně žil, má bohaté nepříjemné zkušenosti s tamními úřady, vězením, policií i se zkorumpovaným a zločinným vedením, však úplně nabourává stav, který se tu po revoluci ustálil. „Podle toho totiž na kritiku toho, co dělá Rusko, navazuje nekritická chvála toho, co děláme my jako Západ. Nebo pokud Západ udělá něco opravdu hrozného, aspoň snaha ze všech sil mlčet, nekritizovat, držet hubu a krok,“ píše Srnka.

O to komičtější podle Srnky je, jak moc je to, co říká a dělá, nepochopitelné především mezi lidmi s obdivem, láskou a nostalgií vzhlížejícími k našemu předrevolučnímu disentu, kteří dnes mají pocit, že právě vymezováním se čistě proti Zemanovi, Rusku a Číně a pohrdáním každým, kdo má názor jiný – ač třeba kritický jak k Rusku, tak Západu – ten disidentský prapor nesou dál.

Podle Srnky člověk, co si myslí, že vede nějakou revoltu proti zdejším shnilým hodnotám, se setkal s tím, co to skutečná revolta proti shnilým hodnotám znamená. „A v absenci jakékoli schopnosti reflexe samého sebe a toho, za co bojuje, nedokázal ten střet vyhodnotit jinak, než že ten čirý anarchista, se kterým se setkal, je ve skutečnosti povýšený, velikášský imperialista – je to přece Rus,“ poznamenává Srnka.

Jenže on, Vorotnikov, ale i další podobně smýšlející lidé z Ruska, mají podle Srnky k našemu disentu mnohem blíž než většina těch, kteří se z disentu odpíchli do vrcholných pozic českého společenského života, i těch, kteří získali místa po jejich boku využitím toho, co se tady po revoluci začalo vydávat za disidentský odkaz. Ti lidé totiž pocházejí ze zemí, které rádi kritizujeme, což oni dělají taky, ale navíc v nich ještě žijí a díky tomu disponují pohledem z vnějšku na to, co děláme my, co dělá Západ, a kritizují to podobně tvrdě, jako kritizují své režimy.

A vymezují se vůči tomu dost podobně, jako se v době našeho disentu lidi jako Havel a další vymezovali vůči Sovětskému svazu, našemu komunistickému režimu, ale i Západu. „Oni se ti lidé tehdy totiž vymezovali vůči těm, kteří pošlapávali hodnoty, v nichž věřili, že jsou správné. A bylo jedno, jestli to dělal Západ, nebo Východ. Jenže tento stav pár let po revoluci skončil – ti, kteří s kritikou Západu pokračovali, většinou prožili odsun na druhou kolej a často na kolej s mnohem vyšším číslem,“ píše Srnka.

Dostali jsme se tak podle Srnky do bodu, kdy bývalí disidenti, lidé prý bojující za lidská práva a jejich následovníci, lidé co říkají, že bojují za lidská práva, s klidem přijímají (někdy v tichosti, jindy dokonce s hlasitou podporou) mučení, porušování lidských práv, zabíjení, používání zakázaných zbraní, masakry dětí a dalších věcí. „To všechno jsou věci, které za minulého režimu byly častým cílem kritiky disidentů, ale jejich kritika z těchto kruhů vzejde, jen pokud je dělá Rusko nebo Čína. A to právě lidi jako Vorotnikov nedělají. Což lidé, v Česku čerpající svou legitimitu pro veřejnou debatu z odkazu disentu, nejsou schopni přijmout,“ podotýká Srnka.

Celou věc na sociální síti také krátce okomentoval šéfredaktor Mladé fronty Dnes Jaroslav Plesl: „Oleg Vorotnikov luxusně vytrolil chlapce ze Ztohoven. Jsou celkem roztrpčený z nepřizpůsobivýho Rusa, kterýho se pokusili zlomit ke konzumnímu životu západního typu, ale on jim místo toho začal chválit Putina. Jo, Voina. To je jiná káva než stříhat prezidentskou standartu ve fungující demokracii...,“ napsal Plesl.

Celý text příspěvku Ztohoven na jejich facebookovém profilu:

V posledních více než třech měsících zásadně vstoupila do života naší skupiny rodina Olega Vorotnikova a Natalie Sokol, zakládajících členů ruské diverzně-umělecké skupiny Voina. Od začátku naší činnosti sledujeme souputníky, mezi které jsme vždy Voinu počítali. Když nás tedy Oleg a Natalia požádali o poskytnutí noclehu v Čechách, byla to pro nás samozřejmost a těšili jsme se na jejich návštěvu.

Ukázalo se, že jejich situace je ve skutečnosti zoufalá - ilegální uprchlíci se třemi malými dětmi bez dokumentů s běžícím azylovým řízením ve Švýcarsku, ze kterého ale odešli, aby našli pomoc jinde. Záhy jsme zjistili, že se zásadně rozcházíme v pohledu na svět a politickém přesvědčení. Přesto jsme vnímali, že v základu nás pojí zásadní problém s diktátory, odpor vůči omezování svobody a ochota se postavit do mezní situace s nepředvídatelným vyústěním. Proto jsme také neváhali v pomoci pokračovat a hledat všemožnou podporu pro jejich další existenci.

Po měsících skrývání došlo k zatčení Natalie a Olega v Holešovickém supermarketu, a to za okolností, o kterých by bylo vzhledem k jejich řízení o vyhoštění vhodné spíše pomlčet.

Díky rychlé reakci zpřáteleného advokáta se podařilo Olega ochránit před vazbou (i za cenu osobní záruky jednoho z členů Ztohoven). Intenzívně jsme pak až do čtvrtka 22. 9. hledali pomoc u nejrůznějších organizací a jednotlivců, kteří by se mohli zasadit o ochranu rodiny před vydáním do Ruska.

Pak ale začaly vycházet rozhovory s Olegem a Natalií, ve kterých opakovaně zcela popírají základní hodnoty, na kterých stála nejen naše důvěra, ale i velká část akcí skupiny Voina z minulosti. Naprostá neúcta k soukromému vlastnictví a tedy k práci druhého člověka, odmítání nabízené práce, série lživých výroků (např. o nepoužívání peněz) a hlavně obrovské osobní zklamání a rozšlapání vybudovaného přátelství nás přiměly k distancování se od Olega a Natalie. Nelitujeme nijak naší pomoci, ale nebudeme v ní nadále pokračovat - popřeli bychom tím základy, na kterých stavíme.

Celý text příspěvku Jaroslava Plesla na jeho facebookovém profilu:

Oleg Vorotnikov luxusne vytrolil chlapce ze Ztohoven. Jsou celkem roztrpceny z neprizpusobivyho Rusa, kteryho se pokusili zlomit ke konzumnimu zivotu západního typu, ale on jim misto toho zacal chvalit Putina. Jo, Voina. To je jina kava nez strihat prezidentskou standartu ve fungujici demokracii...

Celý text příspěvku Vojtěcha Srnka na jeho facebookovém profilu:

Opravdu mě baví ta příhoda s Olegem Vorotnikovem. Kritici Ruska si mysleli, že si přivezli někoho, kdo s nimi bude kydat hnůj na Putina a spol. a on ho k jejich neskonalé hrůze kydá stejně tak na Západ, Evropu, nás. Reakce? "Vrazil nám kudlu do zad. Dáváme od něj ruce prýč." Vlastně skoro nastal stav, ať ho policie raději znovu sebere a pošle zpátky do Ruska.

Asi by to chtělo vozit víc takových hlasů do Česka - ale schválně, ne náhodou. Po nějaké době a dlouhé sebereflexi by možná mohli pomoci se těm, kteří si myslí, že jsou nějakými majiteli vyšší pravdy o dnešním světě, zamyslet se nad tím, co o tom světě tím, jak mluví o nás i o Rusku ten člověk vlastně říká, a jestli náhodou naplno neodhaluje, kam od revoluce došli lidi, kteří jsou dodnes považování za disidenty své doby. A ještě víc, kam došli ti, kteří si myslí, že jsou jejich následovníky.

Vorotnikov, v Rusku protirežimní umělec, kritický k ruským poměrům stejně tolik jako většina prozápadních aktivistů, lobbistů a novinářů trávicích dny hledáním způsobů, jak se vůči dnešnímu Rusku vymezit - a zároveň s tím pochválit Západ. Jenže Vorotnikov mluví o Západu způsobem, který by mu zajistil první místa v žebříčku prokremelských hrdinů serveru Neovlivni i mnoho odsuzících vět v článcích Alexandra Mitrofanova.

Ten člověk, který na rozdíl od většiny ruských kritiků pod tím dnešním režimem skutečně žil, má bohaté nepřiíjemné zkušenosti s tamními úřady, vězením, policií i se zkorumpovaným a zločinným vedením, však úplně nabourává stav, který se tu po revoluci ustálil. Podle toho totiž na kritiku toho, co dělá Rusko, navazuje nekritická chvála toho, co děláme my jako Západ. Nebo, pokud Západ udělá něco opravdu hrozného, aspoň snaha ze všech sil mlčet, nekritizovat, držet hubu a krok.

O to komičtější je, jak moc je to, co říká a dělá nepochopitelné především mezi lidmi s obdivem, láskou a nostalgií vzhlíčejícím k našemu předrevolučnímu disentu, kteří dnes mají pocit, že právě vymezováním se čistě proti Zemanovi, Rusku a Číně a pohrdáním každým, kdo má názor jiný - ač třeba kritický jak k Rusku, tak Západu - ten disidentský prapor nesou dál.

Ten aktuální status Romana Týce o užitečných idiotech je toho důkazem. Člověk, co si myslí, že vede nějakou revoltu proti zdejšími shnilým hodnotám, se setkal s tím, co to skutečná revolta proti shnilým hodnotám znamená. A v absenci jakékoli schopnosti reflexe sám sebe a toho, za co bojuje, nedokázal ten střet vyhodnotit jinak, než že ten čirý anarchista, se kterým se setkal, je ve skutečnosti povýšený, velikášský imperialista - je to přece Rus.

Jenže on Vorotnikov, ale i další podobně smýšlející lidé z Ruska, mají k našemu disentu mnohem blíž než většina těch, kteří se z disentu odpíchli do vrcholných pozic českého společenského života, i těch kteří získali místa po jejich boku využitím toho, co se tady po revoluci začalo vydávat za disidentský odkaz, Ti lidé totiž pocházející ze zemí, které rádi kritizujeme, což oni dělají taky, ale navíc v nich ještě žijí a díky tomu disponují pohledem z vnějšku na to, co děláme my, co dělá Západ, a kritizují to podobně tvrdě jako kritizují své režimy.

A vymezují se vůči tomu dost podobně jako v době našeho disentu lidi jako Havel a další vymezovali vůči Sovětskému svazu, našemu komunistickému režimu, ale i Západu. Oni se ti lidé tehdy totiž vymezovali vůči těm, kteří pošlapávali hodnoty, v nichž věřili, že jsou správné. A bylo jedno, jestli to dělal Západ nebo Východ. Jenže tento stav pár let po revoluci skončil - ti, kteří s kritikou Západu pokračovali, většinou prožili odsun na druhou kolej, a často na kolej s mnohem vyšším číslem.

Dostali jsme se tak do bodu, kdy bývalí disidenti, lidé prý bojující za lidská práva a jejich následovníci, lidé co říkají, že bojují lidská práva, s klidem přijímají (někdy v tichosti, jindy dokonce s hlasitou podporou) mučení, porušování lidských práv, zabíjení, používání zákazaných zbraní, masakry dětí a dalších věcí. To všechny jsou věci, které za minulého režimu byli častým cílem kritiky disidentů, ale jejich kritika z těchto kruhů vzejde jen, pokud je dělá Rusko nebo Čína. A to právě lidi jako Voronikov nedělají. Což lidé, v Česku čerpající svou legitimitu pro veřejnou debatu z odkazu disentu, nejsou schopni přijmout.

"Vím, za co bych měl Rusko kritizovat. Ale tvářit se, že v Evropě problémy nejsou, by bylo proti všemu, co jsme dosud dělali," říkají tak.