Odpověď je překvapivá. Vypadá to na jedničku. Ovšem několik otazníků tu přeci jen zůstává. Třetí volby do Evropského parlamentu proběhly v České republice 23. a 24. května 2014. Bojovalo se o celkem 21 mandátů. Volební účast dosáhla 18,2 procenta. Byli zvoleni 4 poslanci za ANO (16,13 procenta hlasů), 4 za TOP 09 a STAN (15,99 procenta hlasů), 4 za ČSSD (14,17 procenta hlasů), 3 za KSČM (10,98 procenta hlasů), 3 za KDU-ČSL (9,95 procenta hlasů), 2 za ODS (7,67 procenta  hlasů) a 1 za Stranu svobodných občanů (5,24 procenta hlasů).

ParlamentníListy.cz se pokusily získat oficiální docházku. Ta sice na stránkách volených evropských zastupitelů je, ale najít ji není nic snadného. Oproti tomu je česká prezentace Poslanecké sněmovny doslova procházkou růžovým sadem. Naše redakce se zaměřila na všechny dotyčné, ačkoli mediálně ani o jednom poslanci či poslankyni není příliš slyšet. A to se týká i jindy hlasitých zástupců ANO, jejichž tisková zpráva nepřišla za poslední dva měsíce ani jednou.

Kdo chodí a kdo ne?

Účast na schůzích Evropského parlamentu, řečeno studijní mluvou, je za jedna v podstatě u všech našich jednadvaceti poslanců, s výjimkou komunisty Ransdorfa mají všichni jen jednu absenci. Uvedený poslanec na tom nicméně není zle, chyběl pouze dvakrát. Maximálně jednou z jednadvaceti schůzí chyběli poslanci ANO Telička, Ježek, Dlabajová, jednu absenci měl Petr Mach, jedenkrát chyběli rovněž někdejší spolustraníci, dnes rivalové, Jan Zahradil a Jiří Pospíšil. Druhým zástupcem ODSky je Evžen Tošenovský, taktéž s minimem absencí. Bez problémů chodí i komunistka Kateřina Konečná anebo lidovec Tomáš Zdechovský. Pokud bychom přeskočili z Bruselu do Prahy, nabízí se srovnání s docházkou u nás.

Vybereme dva evropské poslance, Kateřinu Konečnou a Jiřího Pospíšila, kteří ještě nedávno docházeli do české sněmovny. Exministr spravedlnosti byl poslanec od 29. 5. 2010 do 28. 8. 2013 a necelých devět měsíců zastával post místopředsedy dolní komory Parlamentu. Možná i proto je překvapivé, že Pospíšilova účast na hlasování, tedy fyzická účast ve sněmovně během těchto procesů, nesahá ani na 60 procent. Přesně řečeno: 57,9 procenta je číslo, které reprezentuje někdejšího poslance ODS na hlasování. A komunistka Konečná, o které Andrej Babiš nedávno napsal, že „paní poslankyně byla do Poslanecké sněmovny zvolena už ve svých 21 letech, což znamená, že nikdy v životě neměla žádné `normální` zaměstnání“?

Kateřina Konečná byla mezi lety 2010 a 2013 poslankyní a členkou řady výborů a podvýborů: pro životní prostředí, zahraniční, pro ekonomiku ve zdravotnictví, zdravotní pojištění a lékovou politiku, pro suroviny, odpady, obnovitelné zdroje a ochranu klimatu, pro mládež a sport nebo pro financování péče o životní prostředí. Účast na hlasování byla na poměry sněmovny vysoká: 75,8 procenta. Tímto číslem se mohou pochlubit prakticky všichni komunisti. Podle našich interních zdrojů jde o vnitřní nařízení partaje, které sněmovní účast považuje za víc než nutnou. Ani v tomto případě se ale číslo neblíží devadesáti procentům.

Proč v Bruselu ano a v Praze ne?

Odpovědí na výbornou účast a docházku mohou být prostě a jednoduše peníze. Europoslanci, jak pečlivě vypsal Euroactiv, ke svému platu získávají příspěvek 304 eur (8 500 korun) za každý den fyzické účasti na oficiálních schůzích orgánů Evropského parlamentu. Tyto peníze slouží na zaplacení ubytování a výdajů spojených s prezencí poslanců v Parlamentu. Částka je snížena na polovinu, pokud se europoslanec nezúčastní alespoň poloviny hlasování. Europoslanec dále získává měsíčně 4 299 eur (118 000 korun) na pokrytí nákladů za kancelář, tedy například telefonu či počítače.

Europoslanec se i v tomto případě musí zúčastnit minimálně poloviny plenárního zasedání, jinak je tato částka poloviční. Celková suma, kterou europoslanec z evropského rozpočtu měsíčně dostane, se nachází mezi třiceti a čtyřiceti tisíci eury, asi milion korun. A nyní k aktivitě. Namátkou jsme vybrali sedm poslanců, přičemž každý z nich reprezentuje svou stranu. Srovnání zahrnulo mediální výstupy na jejich oficiálních stránkách.

Co vlastně dělají?

Pavel Telička (ANO) na svých webovkách velmi pečlivým a frekventovaným způsobem informuje o všem, čeho se účastnil. Aktualizace je na denní úrovni, a ačkoli se jednotlivé zprávy nezasílají do českých médií, jeho online obraz působí skvěle. Evžen Tošenovský (ODS), člen výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, je na tom hůř. Během prosince vydal jen dvě tiskové zprávy, zato v listopadu prakticky denně. Ani jeho mateřská strana neposílá jedinou z tiskových zpráv do médií. Kateřina Konečná (KSČM) má moderní stránky s napojením na sociální sítě, videi, fotogaleriemi a samozřejmě sekcí „napsali o mně". Webové stránky působí svěžím dojmem, kde se její voliči dozvědí vše. Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) je rovněž aktivním poslancem, který často odpovídá na dotazy čtenářů ParlamentníchListů.cz.
 

Petr Mach (Svobodní), jediný reprezentant své partaje, mnoho neřekne. Webové stránky mu v době psaní článku nefungovaly. Archiv ukazuje frekvenci jednoho až dvou materiálů měsíčně a neobvyklou zastaralost stránek. Opravdový paradox se nachází na stránkách sociálního demokrata Miroslava Pocheho. „Útočníci, kteří se aktuálně nacházejí na webu miroslavpoche.cz, se mohou pokusit nainstalovat do vašeho počítače nebezpečné programy, které mohou ukrást nebo smazat vaše informace," píšou stránky miroslavpoche.cz. Z Lidového domu tiskové zprávy o zástupcích v Bruselu příliš nechodí. Posledním bude Luděk Niedermayer (TOP 09), který žádný web nemá. Na stránkách TOPky se pouze uvádí, že „komentáře, postřehy a názory Luďka Niedermayera můžete pravidelně číst na jeho blogu". Ten se nachází u společnosti MAFRA Andreje Babiše.

UK f*ck off?

Doplňme, že extrémem je poslanec Brian Crowley z Irska, ten z jednadvaceti schůzí chyběl na patnácti. Brit Philip Bradbourn chyběl jedenáctkrát. Richard Sulík, někdejší předseda Národní rady, chyběl třikrát, nejvíc ze všech třinácti slovenských europoslanců. Na paty mu šlape Eduard Kukan, předrevoluční komunista a posléze diplomat, jenž absentoval dvakrát.

Evropský parlament (EP) je jeden ze sedmi orgánů Evropské unie a spolu s Radou Evropské unie přijímá její legislativní akty. Reprezentuje občany Evropské unie. Poslanci parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979. Poslanci jsou v jednotlivých zemích EU voleni podle zásad poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany EU, jednotlivé volební systémy se však liší. V Belgii, Lucembursku, Řecku a na Maltě jsou volby pro občany povinné. Česká republika má své zástupce od roku 2004. Tehdy jich bylo čtyřiadvacet, nyní o tři méně.

Práce Evropského parlamentu je jako u jiných parlamentů organizována v rámci výborů a pléna. Jedině text schválený na plénu je platný, přesto je práce výborů nepostradatelná. Nabízí totiž poslancům možnost specializace, takže o jednotlivých návrzích se jedná v rámci výborů mezi poslanci, kteří se dané oblasti blíže věnují. Evropský parlament má 20 stálých výborů, které vesměs tematicky odpovídají generálním ředitelstvím Evropské komise. Kromě výborů existují ještě podvýbory a také dočasné výbory svolávané k aktuálním tématům.

Vedle výborů má Evropský parlament ještě delegace. Je jich 33 a mají meziparlamentní charakter. Jedná se o kontakt s poslanci parlamentů třetích zemí z celého světa a také přidružených či kandidátských zemí. Vedle toho jsou v EP i delegace pro působení v parlamentních shromážděních EU-AKT (africké, karibské a tichomořské státy), EU-Středomoří a také v parlamentním shromáždění NATO.