Váš nejnovější blog se jmenuje „Bruselské kvóty fungovat nebudou“. Proč si to myslíte?

Z jednoduchého důvodu. Lidé, kteří do Evropy přicházejí, o ně nestojí. Touží si sami vybírat lokality, kde chtějí žít. Ukázal to jasně i krach projektu nadačního fondu Generace 21, který chtěl pomoci iráckým křesťanům. I mezi dlouhodobě vytipovávanými skupinami obyvatel z válkou postižených zemí je jakási skrytá touha získat azyl především v Německu. Pokud například budeme mít kvótu v rámci nějakého přerozdělování dva tisíce lidí, přijmeme je. Provedeme s nimi azylové řízení. Ale nevěřím tomu, že když nebudou chtít být v České republice... – tak si budou po otevřené Evropě v rámci schengenského prostoru hledat lokality, kde se jim líbí.

Takže aby to fungovalo, musel by se zrušit Schengen. Což asi nikdo nechce...

Rozhodně rušit Schengen by bylo špatně. To pak můžeme zrušit Evropskou unii, jak ji známe. Padl by tím základní stavební kámen – volný pohyb osob a zboží. Postavit dnes hranice uvnitř Schengenu je opravdu krok zpátky.

Zmiňoval jste se souhlasně také o uzavření tzv. balkánské cesty, které iniciovaly země V4 (Česko, Polsko, Slovensko, Maďarsko). Nemělo k tomu dojít dříve?

Určitě k tomu mělo dojít už dříve. Protože Řecko svévolně otevřelo hranice. Myslím hranici do Makedonie, kdy Řecko neřešilo problémy vznikající na jeho území a přesouvalo je do dalších zemí – které ani nejsou členy Schengenu a Evropské unie – jako je Makedonie a Srbsko. V loňské druhé polovině roku se kvůli tomu na maďarských hraničních přechodech hromadilo obrovské množství lidí. Protože Maďaři na rozdíl od Řeků plnili svoji povinnost v rámci schengenských úmluv. To znamená chránili vnější hranici schengenského prostoru. Uzavření tzv. balkánské cesty je jasným motivem k tomu, aby se nepřenášely problémy na země jako jsou Srbsko a Makedonie.

Kritizujete přístup Řecka a Itálie, že dostávají od EU peníze a dostatečně je nevyužívají. Můžete to více vysvětlit?

Dlouhodobě mně chybí ze strany Evropské komise a Evropské unie otázka na tyto země – co dělají s finančními prostředky, které dostávají ze společného rozpočtu na ochranu vnější hranice? Nikdo se neptá, jaká opatření jako hraniční země Schengenu v minulosti provedly, aby tento prostor dokázaly ochránit. I když chápu, že je to vzhledem ke geografickému členění především Řecka, ale i vzhledem k několika ostrovům, ze strany Itálie, trochu problematičtější. Svoji námořní hranici dokáže bránit například Austrálie. Navíc Řecko pouštělo na své území obrovské množství lidí, kteří nebyli žádným způsobem evidováni. Nikdo nevěděl, kdo to je. Tito lidé následně putovali dál směrem na sever a mizeli v Evropě.

Jak se vám jeví dohoda Evropské unie s Tureckem. Bude fungovat?

Jestli bude fungovat dlouhodobě, to uvidíme. Zatím, co jsem zaznamenal signály z médií, je možné, že to fungovat začalo. Příliv uprchlíků na řecké ostrovy v posledním období radikálně zeslábl. Je to vhodné i proto, že můžeme přijímat vytipované uprchlíky s minulostí, kde přesně víme kdo jsou. Otázkou zůstává výše finančních náhrad a podobně. Musíme si ale přiznat, že bez Turecka tento problém nevyřešíme. Víme, že statisíce uprchlíků jsou v táborech na jeho území a je potřeba podat mu pomocnou ruku, aby se s tímto přílivem uprchlíků dokázalo vypořádat a mohlo těm lidem zajistit důstojné podmínky. Aby neemigrovali, nepodléhali  pašeráckým gangům a nesměřovali nebezpečnými cestami do Evropy.

Nyní se zaměřím na další pasáž z vašeho blogu. Píšete, že na Českou republiku se často poukazuje jako na nějakou říši zla, která migranty odmítá. Vy to vyvracíte a nesouhlasíte s tím. Proč?

Rozhodně s tím nesouhlasím. Česká republika v minulosti prokázala velice vstřícný postoj vůči lidem, kteří k nám přicházeli z různých koutů světa. A nebyli to vždycky političtí migranti. Když se podíváme na obrovskou vietnamskou komunitu u nás – to jsou v podstatě ekonomičtí migranti. Podobně velká skupina lidí z bývalého Sovětského svazu – samozřejmě nejvíce z nejzápadnějších republik – z Běloruska a Ukrajiny, kteří k nám přicházeli už od devadesátých let zase jako ekonomičtí migranti. Často jako nelegální, ale dokázali jsme se s tím vypořádat. A velké množství z těchto lidi je dnes integrální součástí naší společnosti a dokázali si vydobýt postavení ve vědě, v ekonomických oborech, projevují se třeba i v kultuře. Takže poukazovat na jeden problém – což jsou azylanti z Blízkého a Středního východu, ale neříci, že Česká republika podporuje azylanty z jiných regionů – to je špatně.

Přesto se však určitá část naší společnosti radikalizuje, i když to není zcela jistě nějaké české specifikum. Co ale říkáte na názory tvrdící, že česká společnost hnědne? Je to nebezpečí, které by se mohlo ještě zhoršovat?

Tyto názory jsou samozřejmě velmi populární třeba pro média. Dobře se šíří i po sociálních sítích. Otázka ale je, kolik jich vlastně je. Když sleduji předvolební preference, tak žádná ze stran, která se hlásí k těmto postojům, zatím nedosáhla pětiprocentní hranici umožňující vstup do Poslanecké sněmovny. A to i přesto, že Úsvit nebo pan Okamura ve sněmovně jsou. V naší společnosti je určitá skupina lidí, kterým se jednoduchá řešení zamlouvají. Když si vzpomeneme, není to tak dávno – na takzvané lidové bouře na Varnsdorfsku, kde vystupovali proti Romům. Vždy je to ale řízeno úzkou skupinou lidí, kteří dokážou využít myšlení většiny a stáhnout je. Ale ta většina zase velice brzy tyto radikální postoje opouští. Samozřejmě, že nerozhodnost Evropské unie a lavírování některých politiků u nás nahrává těmto stranám či společenstvím lidí, kteří nabízejí tato jednoduchá řešení.

Zatím nějakému výraznějšímu vzestupu těmto stranám či hnutím asi brání i fakt, že jsou roztříštění...

Nějaké integrační snahy vidět jsou. Což ukázalo spojení Úsvitu s Blokem proti islámu. Vidím problém těch stran, že nedokážou nabídnout řešení a neřeší celé spektrum, které společnost vyžaduje. Vyjadřují se k jedné věci. Máme zkušenost u nás i se Sládkovými republikány, kteří se i v devadesátých letech do parlamentu dostali. Ale postupně vyšuměli a upadli do zapomnění.

U nás v podstatě žádní uprchlíci nejsou. Ale hodně jich je v sousedním Německu. Nehrozí nějaká radikalizace společnosti tam? Navíc tam teď protestní voliči mají relativně silnou stranu Alternativu pro Německo (AfD). Čímž neříkám, že je to nějaká až vyloženě extremistická strana...

Jsou tam i horší strany, což už prokázaly v minulosti některé regionální volby především v bývalých východoněmeckých zemích. Kdy frustrace lidí není spojená vyloženě s náladou proti cizincům, ale spíše s jejich problematickými životy. Tyto regiony pořád nedosáhly toho rozvoje, jaký má ten bývalý Západ. Pak jsou tam náběhy k jednoduchým řešením. Musíme ale vzít v potaz, že Německo je obrovské. V minulosti se dokázalo velice dobře vyrovnat s přílivem migrantů z Turecka, kteří jsou dnes integrální součástí společnosti. Myslím, že AfD se snaží nějakým způsobem vystupovat. Ale je ovšem otázka, jak to dokáže dlouhodobě. A především, jestli dokáže pro své věci získat partnery. Jedna věc je totiž, když se nesystémová strana někam dostane, a druhá, když s ní jako u nás se Sládkovci nikdo nespolupracuje a ona začne postupně upadat.