Začátek rozhovoru se nesl v odlehčeném tématu zkoumání obsahu Šteindlerova osobního zavazadla: „Měli bychom posluchačům říct, že jste si přinesl vlastní pití. Zřejmě jste uvěřil pomluvám, že tady nedáváme dobré pití,“ odtušila Tachecí. „Já vždycky říkám, že je třeba vycházet ven se svačinou, respektive spíše nevycházet bez svačiny, kdyby došlo k deportaci. Anebo kdyby nastal moment, kdy je potřeba urychleně emigrovat. Člověk nikdy neví,“ odpověděl s jistou ironií Šteindler. 

Rozhovor se velmi rychle stočil k politice: „Jsou období, kdy se prosadí ty záporné postavy, nebo lidé prostě zapomenou. Ještě před časem, když by se řeklo, že někdo byl příslušníkem StB, tak by ho vláčeli novinami. A dnes máme předsedu vlády, byť v demisi, který je prokazatelně soudem uznaný spolupracovník StB, a dle mého názoru nejen StB, ale možná i dalších zahraničních složek,“ řekl Šteindler. „Ale o tom nic zatím nevíme,“ namítla Tachecí. „To je můj soukromý dojem. Já si to dokonce myslím u nás o více lidech a nebojím se to ani říct, bohužel to tak je,“ dovysvětlil Šteindler.

„Najednou ta naše česká společnost zapomněla na to, že to vlastně bylo opovrženíhodné! A tváří se, jako že to všechno je v pořádku jenom proto, že dostanou koblihu, nebo, abych to nebagatelizoval, tak protože jim prostě slíbí, že bude líp,“ lamentoval Šteindler. „I když já to chápu, protože je tu strašná spousta lidí, kteří se dostali do problémů. Sice jsme se všichni těšili na ten kapitalismus, že budeme všichni nosit adidasky a pít Coca Colu a ty symboly západu, takže se budeme mít jako na Západě. Do jisté míry se to řadě lidí podařilo, většina z nás má to, co si dříve, za socialismu, přála. To je byt, dvě auta v rodině a barevná televize. Problém ale je, že spousta lidí zůstala na okraji. Ti nemají to, co mají ti ostatní, vidí to u těch ostatních, a protože to samé chtěli, tak se dostali do dluhové pasti a ten stát s tím dlouho nic nedělal. Takže když jim někdo slíbí: ‚Já vám pomůžu, myslím na vás, jsem váš kamarád,‘ tak ho volí,“ shrnul svou kritiku posledních třiceti let Milan Šteindler. „Ale paradoxně například prezident Zeman řekl, že jim žádné dluhy neodpustí, a oni ho přesto volili,“ vzpomněl Šteindler i prezidenta republiky.

Umí tedy lidé oddělit dobro od zla? A pokud ne, rozčiluje to Milana Šteindlera? To byl další dotaz Barbory Tachecí. „Nerozčiluje. Já jsem zaujal nějaký názor a dělám to, co dělat můžu. Necítím se být rozeným politikem, ale mohu jít třeba na náměstí protestovat a vyjádřit tak hlasitě svůj nesouhlas. I když vím, že politika je výběr toho nejlepšího z toho nejhoršího, tak se s některými fakty nemohu smířit,“ odpověděl Šteindler. 

„Kdybyste dnes dělal politickou satiru, kdo z české politické scény by vám přišel jako takový nejkomičtější prvek?“ zeptala se svého hosta Tachecí. „To se hrozně mění. Před časem jsem říkal, že dvojice Zeman a Ovčáček úspěšně navazuje na naši tradici komických dvojic, jako byl Voskovec a Werich, Suchý a Šlitr, Smoljak a Svěrák, my dva s Davidem Vávrou… a že to plní naprosto nejlépe, protože jsou velmi autentičtí,“ okomentoval postavu Miloše Zemana Šteindler. „Ale v okamžiku, kdy prezident Zeman podruhé vyhrál volby, tak mi dal hned svým prvním projevem najevo, že už končí sranda. Já jsem si uvědomil, že to není komická dvojice, ale že je svým způsobem nebezpečná. Protože když někdo začne hned v inauguračním projevu vyhrožovat a říkat, že má opozice i ti, kdo mají jiný názor, držet hubu, tak to tedy, jak by řekl bývalý pan prezident Klaus, lehce nadzvedávám obočí,“ dodal Šteindler.

A proč se už taková politická satira nevyskytuje na obrazovkách? Proč už není další pořad kalibru České sody, která v devadesátých letech sbírala fanoušky svým nekorektním humorem? „Je velmi těžké vstoupit dvakrát do stejné řeky. Občas, například pro konto Bariéry, ještě natočíme nějaké scénky Alles Gute, i s určitým úspěchem u televize. Jednu nám ale v televizi neodvysílali, prý se jim to zdálo příliš kontroverzní,“ povzdechl si Šteindler. Je za tím odpor mocných k humoru, který si z nich střílí? „Jistě. Ten tlak na veřejnoprávní média působí tak, že tato média si dávají pozor, aby nezavdala příčinu k ještě většímu tlaku a záminku k tomu, aby na ně mohly ty síly prosazující spíše autoritářský režim, dále útočit, takže to chápu. Dostali jsme se do situace, že už humor ražení České sody nelze dělat,“ shrnul současnou situaci kriticky Šteindler. Sdělil též, že ani ze strany diváků už možná o takové formáty není zájem, jako byl dříve.

Svými dalšími slovy ale známý režisér a scénárista humorně mírnil chmurné myšlenky: „Víte co, lidi vždycky říkají, že doba je těžká. Za socialismu, když všichni chtěli ty dvě auta a barevnou televizi a neměli to, tak říkali, že doba je těžká. Dneska to mají a zase říkají, že doba je těžká. A že je doba těžká budou říkat pořád. I když budou mít doma kosmickou loď, ale soused bude mít dvě, tak bude doba stále těžká,“ glosoval českou realitu Šteindler.