„Je to v podstatě jeho biografie. Nejenom povídání o životě, ale určitá filozofie a vysvětlování určitých období. Stalinismu, chruščovismu, brežněvismu,“ uvedl ke Gračovovi bývalý zpravodaj Mladé fronty. „Co se mi zvláště líbilo, bylo to, jak vysvětluje, v čem stalinismus přežívá, jakým způsobem.“ Samotný křest publikace se uskutečnil v Atom Muzeu v Míšově, na hranici Plzeňského a Středočeského kraje, v bývalém úložišti sovětských jaderných hlavic, jediném svého druhu na světě.

Rusko není SSSR

„V Rusku jsou dva veliké kontrasty,“ vysvětloval přítomným Milan Syruček. „Dnešní Ruská federace je pravým opakem bývalého Sovětského svazu v tom smyslu, že je tam nejdivočejší kapitalismus, jaký si můžeme představit. Po Kajmanských ostrovech je to druhá země na světě s největšími sociálními rozdíly. Pro příklad – jedno procento obyvatel má stejné příjmy jako 71 procent ostatních. Do zahraničí, do daňových rájů, se ulily za posledních dvacet let 3 triliony dolarů a 5 trilionů dolarů v nezákonně vyvezených surovinách. To hovořím hlavně o těch 96 hlavních ruských miliardářích, kteří tyjí z té země. V tom jsou ty kontrasty. Přitom Rusko v roce 1998, a to Gračov ve své knize právě vysvětluje, vyhlásilo bankrot. Jeho ekonomika klesla na čtvrtinu úrovně roku 1945, tedy poválečného období se zničeným hospodářstvím. To vyneslo Putina k moci. Putin jako premiér dokázal tyto otázky řešit, i když samozřejmě můžeme diskutovat o metodách. Pokud Putina znám, neřekl bych, že by šel po nějakých výhodách pro sebe. Ostatně, být vládcem takové říše, k tomu nepotřebuji peníze,“ dodal Syruček. 

Poznat a pochopit

Stalinismus podle něj přežívá v několika věcech. „Řada lidí v něm vidí určitý symbol vítězství ve válce. Protože se Stalinem se umíralo, se Stalinem se šlo bojovat. Na druhé straně, za starého sovětského režimu nebyla ta nerovnost, nebyla sociální nerovnost. Lidi měli byť minimální, ale určité jistoty. Já jsem projel stovky vesnic a  pro ty lidi nebyla podstatná demokracie, ale to, aby se vůbec dostali do okresního města, aby měli vodu, protože 40 procent nemělo kanalizaci, 40 procent nemělo energii. To hovořím o konci 20. století. Teď je to z tohoto hlediska lepší. Proto 85 procent lidí podporuje Putina. Protože se jim žije lépe. Berte to prakticky,“ hodnotil Syruček současnou situaci v Ruské federaci právě pro mladší „rusobijce“, kteří „se osypou“, jen když vidí azbuku. „Oni  tam nikdy nepoznali demokracii, když bereme carské doby, pak Stalina, nyní Putina. Proč o demokracii usilovat, když je to pro ně neznámý pojem? Relativně. Je to zjednodušené, ale je to tak. Jiné je to v Moskvě a v Petrohradě. Možná ještě ve Volgogradě. Ale venkov, Sibiř, ty žijí zcela svým životem.“

Poté novinářský nestor, autor téměř třiceti faktografických knih, uvedl neuvěřitelnou vzpomínku jako zajímavost: „Kdysi jsem tam byl se svým přítelem, který objevil jednu rodinu, která žila v tajze od konce dvacátých let, kam odešla z náboženských důvodů. Oni nevěděli, že byla druhá světová válka. Žili z toho, co jim dala příroda. Narodili se jim tam dvě holky a dva kluci a ten Vasja Peskov, který je náhodou objevil z vrtulníku, tak byl prvním jiným člověkem, nerodinným, kterého vůbec v životě viděli. To bylo v roce 1985. Jedinou knihu, kterou měli a každý večer četli, byla Bible. Protože byli takzvaní starověrci,“ zavzpomínal Milan Syruček.

(Ne)oblíbený reformátor

A pak zhodnotil publikaci, která kvůli vichřici a zatopení tiskárny nevyšla ve své finální podobě, a proto se musel připravit náhradní výtisk. „Kniha Gračova je pro toho, kdo nechápe Rusko. Je, myslím, psaná hezkým jazykem, až se blíží ke krásné literatuře. Je tam objasňováno, jak on sám vnímal jednotlivá období. Co to bylo za období toho Chruščova. Co byl ten ‚zastoj‘, tedy, jak se říká rusky, za Brežněva veškerému zmrznutí politického i ekonomického života. Jak píše v této knize, Gorbačov sám přiznal svoji největší chybu v tom, že chtěl reformovat nereformovatelné. V tom byl základní problém,“ uvedl Syruček, který mj. zval strůjce perestrojky na konferenci na podzim tohoto roku do Prahy, ale té se Michail Sergejevič Gorbačov kvůli svému neuspokojivému zdravotnímu stavu nemohl na poslední chvíli zúčastnit.“

„Gračov absolvoval nejprestižnější ruskou diplomatickou školu, řadu let pracoval v Budapešti jako představitel Komsomolu ve Světové federaci demokratické mládeže, dále pracoval v Moskvě a v posledních letech patřil k nejbližším spolupracovníkům Michaila Sergejeviče Gorbačova. Byl jeho prvním a posledním tiskovým mluvčím. Od roku 1991 žije se svou manželkou v Paříži. Píše knihy, nyní ve francouzštině, které se věnují problému, proč se rozdělil Sovětský svaz, jaký byl M. S. Gorbačov, oč usiloval a co se mu nepodařilo,“ uvedl pro hosty křtu Syruček. Andrej Gračov tedy s Gorbačovem spolupracoval od osmdesátých let, kdy byl generálním tajemníkem. „Dodnes mám styky s Michailem Gorbačovem především přes Andreje Gračova, protože on je členem Gorbačovova fondu New policy,“ pochlubil se Syruček.

O Ukrajině

Na přání některých přítomných, včetně novinářů, pak ještě Milan Syruček v kostce informoval o Ukrajině: „Teorií Solženicyna bylo, že Rusové se dělí na tři větve. Velkorusové, Malorusové, Bělorusové. Malorusové jsou Ukrajinci. Ti vlastně nikdy neexistovali, nebyli národem, je to uměle vytvořený celek, který si spíše od Ruska ukradl nějaké území. A tam se prezentoval a to je jádrem sporu. I to ve své knize částečně vysvětluje Andrej Gračov v tom, že v roce 1654, kdy Bohdan Chmelnickij bojoval jakožto ‚ukrajinský hejtman‘ proti Polákům, tak požádal o pomoc ruského cara, protože je nemohl přemoci. A car tu pomoc pochopil tak, že od té doby tu od Dněpru levobřežní Ukrajinu považoval za ruské provincie. Od toho je název Malá Rus nebo Novaja Rus, Nová Rus, která se dodneška traduje a tak se nazývají celé oblasti – Charkov, Doněck, celý Donbas až k Oděse.“

Podle novináře Syručka, se kterým se přátelil i francouzský prezident Miterrand, jde o dost složitou historii. „Protože počínaje rokem 1920 po Ŕíjnové revoluci tam začala obrovská rusifikace. Když ukrajinští rolníci, kteří podstatně lépe hospodařili, byli vyspělejší, se postavili proti kolektivismu, tak první čistky, ty masové popravy milionů lidí byly na Ukrajině. Pak byla druhá vlna v roce 1937, 1938. Pak po válce na Ukrajinu poslali jak Stalin, tak Chruščov, který v tom pokračoval, tisíce Rusů, kteří obsadili od okresních orgánů všechny vedoucí funkce. To mohli být jenom čistokrevní Rusové. V Kyjevě samotném bylo jen šest základních ukrajinských škol, všechny ostatní musely být ruské. Byla plná rusifikace. Samozřejmě, že odpor proti Rusům byl více na západní Ukrajině, ale i ti východní se cítí být Ukrajinci. Byla chyba těch posledních ukrajinských představitelů, třeba od Juščenka, že zase proti tomu zavedl násilnou ukrajinizaci východních oblastí. Že tam nechal jen jeden, ukrajinský, jazyk, a co bylo ruské, to odmítal. To byly ty extrémy, ze kterých pramení i tento stávající konflikt,“ uvedl Syruček.

Muzeum smrti

Andrej Gračov pak v bývalém přísně utajeném bunkru, o kterém nevěděli ani tehdejší vysocí českoslovenští politici, natož pak armáda, která měla celé Brdy za vojenský újezd, uvedl: „Musím říci, že jsem smekl klobouk jako výraz své úcty těm, kteří zachovali toto muzeum. To jediné, co v době studené války mohlo sjednotit celý svět, byl strach před atomovou smrtí. Kdo by chtěl být archeologem a dělat vykopávky v civilizaci, které sama sebe mohla zničit... Je to památka toho, čemu jsme se naštěstí vyhnuli, ale také toho, co nikdy nemůžeme zapomenout.“

Předseda Nadace železné opony Václav Vítovec reagoval na chválu slovy: „Děláme to proto, abychom varovali budoucí generace před tím, co si prožili naši otcové a dědové, a aby se už studená válka v žádné podobě neopakovala. Měli jsme jí všichni plné zuby.“

Jak s odlehčením řekl Andrej Gračov při křtu knihy lahví sektu: „Zdejší teplota 9 stupňů je ideální pro šampaňské. Ať tedy tady létají jen špunty šampaňského a nikdy nic jiného...“ Načež od organizátorů akce zaznělo:„Jediná střelba v bunkru!“

Jaderný kufřík

A o tom, jak byl již tehdejší svět globalizovaný, promluvil s novináři opět Milan Syruček, o kterém se s humornou nadsázkou říká, že snad musel být u všech  možných osobních rozhovorů mnohých politiků mezi čtyřma očima, jaké má informace: „Jaderný kufřík vážil 18 kilogramů a střídalo se pět důstojníků, kteří jej za Gorbačovem nosili. Stejně jako nyní za Putinem. Ony jsou vlastně identické s tím americkým, protože to pro ně dělala jedna firma. Jen se liší jeho vnitřní zařízení, protože v USA povel k odpálení rakety vydá prezident, v Rusku dává pokyn prezident prostřednictvím náčelníka generálního štábu.“

Andrej Gračov pobýval v České republice tři dny a byl přijat i na Pražském hradě.