„Chvilku jsem si myslel, že je to dědečkův diář, oni měli s Václavem hodně podobné písmo,“ vzpomíná Dušek, jehož dědeček byl dobrým Havlovým přítelem.

Havel se ve vazbě ocitl v roce 1977. V deníku jsou úvahy, plány, ale i seznamy a krátká hesla, což není pro Havla příliš typické. Jsou zde k vidění také poznámky k tomu, co má udělat nebo co bude muset zařídit, až bude na svobodě. „Ono to bylo spíš volání o pomoc, taková snaha udělat si pořádek v hlavě, aby se z toho nezbláznil. Pravidelně si psal seznamy, sepisoval úkoly, které sám sobě dával – ať už ve vězení, nebo kdyby ho pustili. A na tom je vidět, jak byl sám se sebou nespokojený, jak se pořád chtěl vzdělávat, jak o sobě stále pochyboval, což je jenom důkaz jeho vysokého intelektu, protože blbec o sobě nikdy nepochybuje,“ tvrdí Dušek. Nechyběl zde však ani Havlův popis experimentů s psychofarmaky, jež mu byla ve vězení předepsána.

Deník, který je svázán v lesklých modrých deskách s logem Mototechny, bude publikován ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla v říjnu tohoto roku. Dušek jej objevil náhodou, při prohrabávání krabic s pozůstalostí. 

„Když byl Václav ve vězení, tak jsem k Olze chodil hodně často. Měl jsem k ní opravdu blízký vztah,“ popisuje Dušek a vzpomíná na to, jak se u jeho dědečka psaly obálky pro prohlášení Charty 77. „Václav s Pavlem Landovským a Pavlem Kohoutem pak to prohlášení od nás odváželi. Jan Tříska se k nám šel loučit před odchodem do exilu a kvůli mně skoro neodjel. Řekl mi, ať si dojdu do auta pro pomeranče, a já mu zlomil klíč v zámku. Lanďák k nám přišel se zlomenou nohou, když ho chtěli estébáci hodit z mostu a on se tam zaklínil,“ připomíná.

Dušek se také v rozhovoru pro Lidové noviny zmínil o době po Havlově smrti. „To byla celonárodní manifestace pokrytectví. Celý národ se vzedmul, uronil slzu a rozloučil se se svým nejlepším synem – a pak se začal chovat ještě hůř. Chvílemi mám pocit, že jsme prostě národ těch, kteří si dělají do vlastního hnízda, a to, co máme vynikajícího a světového, se intenzivně snažíme pošpinit a zadupat do země, takže české osobnosti se snaží utéct do ciziny, protože tam se jim toho uznání dostane,“ říká. Podle něj je v dnešní době málo Václava Havla, a to v pozitivním smyslu.