Frédéric Bastiat v eseji popisuje, jak zuřil Dobroděj Sedláček, když jeho syn rozbil okno. Popisuje hlouček přihlížejících, kteří utěšují majitele, že „vše zlé je k něčemu dobré“, a otázkou, „z čeho by žili sklenáři, kdyby nikdo nikdy nerozbil žádné okno“.

Boření a ničení starých věcí a budování nových stejně jako ochranářství a obchodní války považuje podle Schmarcze i dnes mnoho lidí za způsob, jak podpořit domácí průmysl. Bastiat prý zmiňuje věhlasného politika, který přesně vypočítal, kolik by získaly firmy stavbou domů, kdyby vyhořela Paříž, a jak by to zvýšilo blahobyt.

V příběhu s rozbitým oknem však nevystupují lidé, kteří „jsou vidět“. Je tu ještě třetí, který vidět není – švec, u něhož by si Sedláček dal spravit boty, kdyby nemusel platit novou okenní tabuli. Ten utrpí ztrátu v důsledku toho, že uličník rozbil okno. Takže nula od nuly pojde. „Ve skutečnosti je bilance záporná, protože občan Sedláček, místo aby měl jak okno, tak spravené boty, má jen jedno z toho,“ vysvětluje komentátor.

Stejně tak to je s „novými pořádky“. „Jen se místo okna rozbíjí zastupitelská demokracie. I dnes se najde řada mudrlantů, kteří tvrdí, že ‚všechno zlé je pro něco dobré‘, a ve zboření polistopadového režimu a nahrazení tradičních stran protisystémovými hnutími vidí šanci na ‚krásný nový svět‘,“ píše Schmarcz a dodává, že díky destrukci lépe není a ani nám nikdy líp nebude, dokud nezačneme brát v úvahu nejen to, co je vidět, ale i to, co vidět není.

V roli uličníka, který rozbil Sedláčkovi (voličům) okno, jsou prý politici tradičních stran, kteří v 90. letech řádili jak Bratrstvo kočičí pracky. Neplatí, že všechno zlé je k něčemu dobré. „Když nastoupilo hnutí ANO, rázem zmizeli ze scény mnozí kmotři a korupčníci. To je to, co bylo vidět a co na první pohled vypadalo jako zisk. Jenže tyto ‚prohnilé‘ nahradili jiní, často nejprotřelejší šíbři z proklínaných 90. let,“ říká s tím, že místo těch, kteří byli upláceni, přišli ti, kdo jim dávali úplatky. „To je to, co vidět není. Alespoň pro velkou část voličů,“ dodává.

Stejně tak si podle Schmarcze lidé neuvědomují, že oni sami jsou v postavení Dobroděje Sedláčka. Ten mohl mít jak staré okno (tradiční strany se mezitím obrodily a mohly tu tabuli opravit na vlastní náklady, kdyby dostaly šanci), tak nové statky plynoucí z toho, že by do politiky nevtrhla horda amatérů. Ti se museli od píky učit řídit stát, což ti před nimi za čtvrt století, které měli k dispozici, již zvládli. „Nová nemehla jsou prostě vždy horší než stará nemehla, protože politika je řemeslo jako každé jiné a žádá si zkušenost a praxi,“ zdůrazňuje.

„Je vidět, že zmizeli staří kmotři. Není vidět, že je nahradili jiní. Je vidět současná prosperita. Není vidět, že cestu k ní otevřel nenáviděný Kalousek. Lidé prostě vidí jen to, že v čase krize, kdy vládl, jim bylo zle a teď, když je pryč, je jim dobře. Mnozí nevidí, že noví vládci rozbíjejí další a další okna demokracie ve velkém, ale už je za to nikdo netrestá,“ píše Schmarcz lamentující nad tím, že se voliči neřídí zdravým selským rozumem Dobroděje Sedláčka, který na rozdíl od všelikých mudrlantů v rozbíjení oken nevidí nic dobrého.

Co jsme tedy „získali“ rozbitím polistopadové politiky? „Korupci máme pořád stejnou. Demokratická politika přišla o své pilíře, tradiční strany, které jsou pokáceny a zvedají se jen těžce. Zbořilo se, ale nepostavilo. Bastiat píše: ‚Společnost ztrácí hodnotu zbytečně zničených předmětů‘. Měl pravdu. A má ji pořád. Destrukcí demokracie lepší demokracie nevzniká,“ uzavírá Schmarcz.