Média zaujala kauza z filmového festivalu v Karlových Varech – petice umělců proti České zbrojovce coby sponzorovi. Je to legitimní postoj, nebo absurdita, že sponzorovaný vyhazuje sponzora?

S dovolením toho využiji: „Rád bych České zbrojovce při téhle příležitosti vystřihl velkou uctivost za to, jak výrobky jejich značky dobře reprezentují Českou republiku! Měl jsem možnost vidět několik nepublikovaných záběrů ze zkušební střelnice a byl jsem nadšený.“

K druhé části otázky mohu jen nezúčastněně konstatovat, že to není absurdní. Je to smutné! Smutné, že legendární herec a opravdu dobrý šéf karlovarského festivalu je veřejně uštknut hady zahřátými na jeho prsou! Ale protože znám hereckou mentalitu, tak ono se to nějak vyleští, ono se to nějak vydiplomatizuje, a když se o tom nebude mluvit, tak příští rok zase háďátka dorazí ke karlovarskému prameni a budou se těšit z nekonečné přízně a ukazovat své bezbřehé charaktery.

Jan Čulík se v rozhovoru s Dominikou Švecovou vymezoval proti tabákovému gigantu Philip Morris a jeho sponzoringu filmové přehlídky. Je tedy v pořádku, aby na festivalu, kde se promítají filmy o současných problémech světa, aby sponzoring souvisel s výrobky, které ubližují lidem?

Film sám je postupem sestaveným také z technických komponentů, jejichž proces výroby v nějakou dobu na nějakém místě ubližuje lidem, nebo je vykořisťuje. Nepoužívá se nafta a benzín k dopravě? Nejsou části snímací techniky tvořeny kovy těženými někde v zemích, kde za nelidských podmínek a za žebráckou úplatu se lopotí domorodci, aby velcí průmyslníci, třeba s filmovou technikou, bohatli? Co je to za pokrytectví? To se všichni inspirovali tou navoněnou, blýskavou a blbou hollywoodskou vykřičenou opičí partou?

Ať každý přestane kritizovat a začne sám u sebe! Chcete festival? Někdo to musí zaplatit, abyste mohli chlastat a zvracet po bulvárech. Všichni na ty filmy, co se týkají současných problémů světa, koukáme – a stejně nás to v drtivé většině neinspiruje k ničemu jinému, než že si zajdeme na večeři a pak o tom vedeme bezduché debaty!

Film není poslání. Burian říkal: „Chcete poslání? Jděte na poštu“ Já říkám.: „Jděte do ...!“ Film je byznys a zábava. Když se to povede, tak to má ještě nějaký ten rozměr nad zábavou. To je pak úspěch, ale nikoliv cíl! Cílem je pobavit a vydělat prachy. Na filmy s posláním se nedá koukat, protože se v nich odráží traumatická debilita tvůrců! Samozřejmě, že to tak úplně neplatí o dokumentární tvorbě, ta se o takové parametry snaží někdy více, někdy méně, protože na tom je postavena.

Ale zase – jde hlavně o podívanou na stejné úrovni jako jsou býčí zápasy. 95 % diváků neřeší utrpení zvířete, ale čeká na jeho smrt! My lidé jsme hovada, tak se s tím smiřme – nebo změňme něco v genech! Nevím, proč by umělci měli být z této obecné kategorie vyjmuti?

„Financování karlovarského festivalu Českou zbrojovkou nás zklamalo,“ píše se v dopise, který podepsali režiséři Jan Hřebejk, Tereza Nvotová, Vladimír Michálek, Juraj Nvota, Vít Klusák nebo herci Jana Plodková, Anna Šišková, Anna Geislerová či Zuzana Kronerová. O čem podle vás svědčí nová protestní akce umělců? Domníváte se, že je příští rok na filmovém festivalu ve Varech neuvidíme?

Věděl jsem, že přijde otázka, ve které budu moci použít nějaký oblíbený příběh, coby podobenství reality. Tak tedy...

Někdy v polovině minulého století existoval jeden výtvarník, který se rozhodl, že prodá svoje lejno v konzervě za milion. Skutečně nakálel do konzerv a nechal je podle procesu konzervace uzavřít s tím, že na etiketě bylo napsáno, že v této konzervě je exkrement onoho slavného výtvarníka a tu etiketu samozřejmě také graficky sám navrhl. A skutečně si bohatí snobové tyto konzervy nakoupili za velké peníze, i když nikdo vlastně nevěděl, co v té konzervě je. Tedy je-li tam to, co řekl slavný autor a co sdělovala i ta jeho etiketa. Ale kupodivu se s tím právě díky pověsti autora  začalo obchodovat. On jich naplnil a nechal vyrobit několik desítek. Pro investory to byla dobrá investice. Konzerva měla jméno, měla neobvyklý obsah, měla pověst, měla ty hodnoty vedoucí k její ceně. Ale přece jen existovaly jisté pochyby, které svým způsobem paradoxně cenu držely v kurzu. Po několika desetiletích se jeden investor rozhodl konzervu otevřít, aby zjistil, jestli etiketa nelže a nešlo jen o vtip. Upozorňuji, že v té době se cena jedné konzervy pohybovala  na nějakých cca 7500 eurech. Možná víc, nepamatuji si to z příběhu přesně. Investor tedy konzervu otevřel – a hle – bylo tam to, co inzerovala etiketa a co vykonal tehdy již zesnulý výtvarník. – Bylo tam lejno!

No a já si myslím, že dokud některé filmové hvězdy předváděly to, co mají na své etiketě, byla jejich hodnota vysoká. Jakmile se ovšem otevřely, aby veřejnost ujistili o svém filozoficko-politickém obsahu, jejich společenský kurs klesl na hodnotu obsahu investorovy konzervy!