Podle svých slov Šindelka při psaní románu hovořil s migranty ze Sýrie či Afghánistánu, nakonec ale jejich výpovědi nepoužil. „Dlouho jsem nebyl tak znechucený a zděšený,“ podotkl k utrpení migrantů. Zároveň se pozastavuje nad tím, zda nestojíme na prahu dalšího holokaustu. 

Ke knize ho přivedla zpráva o nálezu na rakouské dálnici, kde se v chladícím voze rozkládala těla semdesáti udušených migrantů. Ve stejné době se mu totiž narodila dcera a on začal být podle svých slov na vše citlivější. Přemýšlel totiž, co jí odpoví, až se ho jednou na migrační krizi zeptá. „Budeme sedět v Evropě obehnané ploty a zdmi a já jí řeknu: To víš, my jsme pro vás tenhle svět zabezpečili, ale vykoupilo to utrpení jiných národů?“ konstatuje autor knihy, jejímž hlavním hrdinou je arabský kluk, jenž cestou do Evropy prožívá peklo. Mimo jiné i třeba od mladých evropských teenagerů. 

„A když potká evropské policisty, všechno mu seberou. Napíšou mu na ruku číslo a pak ho zavřou do detenčního centra,“ píše se v knize. 

„Kniha je nesmírně silná, ale také sporná kvůli scénám, které Evropany líčí v nejhorším světle,“ konstatuje v hodnocení server. Lidé jsou zde totiž mimo jiné popisováni jako ti, kterým je lhostejné utrpení druhých. „Chtěl jsem zachytit, jak nás asi vidí oni, když je sebereme, bez soudu jim zabavíme telefon, čímž je připravíme o kontakt s rodinami, a na ruku jim fixem napíšeme čísla. A pak je někde měsíce držíme, než je buď pošleme zpět do válečné zóny, nebo je zavalíme stovkami dotazníků k azylovému řízení,“ dodává Šindelka se slovy, že se rozhodl pro nekompromisní, vyhrocený pohled. 

Původní text ZDE.