Hekrdla podle svých slov Přibila poznal někdy před deseti lety, když v redakci Práva dělal „konfeční přílohy“ o školství. „Žádná novinařina, nýbrž přílohová rutina to byla se sterilními fotkami Profimedia – standardního žurnalismu se trochu dotkl v Právu až skoro ke konci svého tamějšího působení a nepříliš hluboko ani široce,“ poznamenal k Přibilovi, který si dle jeho slov velmi přál být známým komentátorem, ale horko těžko se mu dařilo jednou za dlouhý čas protlačit do novin svůj komentář.

„Zlomáci (hoši, co lámou text na stránku) ho nenáviděli, protože si před nimi hrál na šéfa-kruťáka a dost je s přílohou dusil. Pomlouval je, kudy chodil, kolik berou peněz prý za nicnedělání,“ popsal Hekrdla. Dříve prý Přibil dělal na ministerstvu školství, předtím učil děti. 

„Ten člověk byl opravdu dětsky naivní, ptal se jako nějaký prcek na ty nejzákladnější věci, věci zpravidla úplně jasné. Nebo i komplikovanější, ale takové, které dospělý člověk má už nějak samozřejmě zpracované. Trnul jsem, že se mě jednoho krásného dne zeptá, jestli dětičky nosí čáp. Nu, tak jsem se ho ujal, z potřeby chránit bližního svého, zjevně hendikepovaného přílišnou naivitou v darwinovské redakci éry divokého kapitalismu. Strávili jsme pak spolu bezpočet kuřáckých pauz, relaxoval jsem od komentářů, které jsem tehdy psal takřka denně, tlachal jsem s tou dnešní ‚hvězdou‘ velké konspirace... Bavil jsem se tím, ale i nevycházel z údivu,“ poznamenal Hekrdla s tím, že Přibil neustále lhal ve věcech malých i velkých.

„Že spí s mladou ženou, kterou si jednou přivedl do společnosti (aby vzápětí prasklo – když si šel odskočit, že ho ta dívka sotva zná). Když psal sáhodlouhý rozhovor (vždycky byl pilný) s jakýmsi zhrzeným projektantem mostů, s vážnou tváří začal tvrdit, že se o tento JEHO příběh zajímá Hollywood. Ano! To byly ty - čím dál častější - chvíle, kdy člověk nevěděl, kam s očima,“ podotkl Hekrdla.

Blbcům a bláznům se podle měj má přikyvovat. „A pak jít. A co nejdál od nich. A hned. Neudělal jsem to. A tak teď tluču za trest hlavou o zeď. Jako určitě činí šéfredaktor Práva, jako činí majitel Empresa Media, kam jsme – Přibil i já – přešli před pěti lety do Týdne. A nakonec bouchá šiškou do zdi i Andrej Babiš, k němuž se ten sebestředný, sebeoslavný a ze světa vystresovaný narcis proloktoval, jako předtím k Jaromíru Soukupovi do Bráníka. ‚Naběhl jsem si,‘ řekl v těchto dnech Babiš. Naběhl si kdekdo. Ve středu dokonce i Poslanecká sněmovna České republiky,“ uzavřel.

Celý příspěvek Martina Hekrdly:

Nemůžu si pomoct, myslím na Marka Přibila. Poznal jsem ho někdy před deseti lety, když v redakci Práva dělal konfekční přílohy o školství - samé tabulky, aby si rodičové našli gympl nebo vejšku pro své nadějné ratolesti. Žádná novinařina, nýbrž přílohová rutina to byla se sterilními fotkami Profimedia - standardního žurnalismu se trochu dotkl v Právu až skoro ke konci svého tamějšího působení a nepříliš hluboko ani široce. Horko těžko se mu dařilo jednou za dlouhý čas protlačit do novin svůj komentář (strašně chtěl být známým komentátorem). Zlomáci (hoši, co lámou text na stránku) ho nenáviděli, protože si před nimi hrál na šéfa-kruťáka a dost je s přílohou dusil. Pomlouval je, kudy chodil, kolik berou peněz prý za nicnedělání. "Proč se kamarádíš s takovým hovadem?" ptali se mě.

Předtím dělal na Ministerstvu školství ouřadu, ještě předtím učil chvíli dětičky (prý to bylo čiré zoufalství), předtím ovšem studoval peďárnu... Kamarád-kolega z Práva ho znal lépe než já, měl totiž širší srdce a rozhodně větší stoickou trpělivost. Občas s ním absolvoval noční tah. A tak když odjel na rok do ciziny, svěřil mi Marka "na hlídání" jako zatoulané tele. Ten člověk byl opravdu dětsky naivní, ptal se jako nějaký prcek na ty nejzákladnější věci, věci zpravidla úplně jasné. Nebo i komplikovanější, ale takové, které dospělý člověk má už nějak samozřejmě zpracované ("Myslíš, že je to správné?" - "Je to morální?" - "Může to být pravda?"). Trnul jsem, že se mě jednoho krásného dne zeptá, jestli dětičky nosí čáp. Nu, tak jsem se ho ujal, z potřeby chránit bližního svého, zjevně hendikepovaného přílišnou naivitou v darwinovské redakci éry divokého kapitalismu. Strávili jsme pak spolu bezpočet kuřáckých pauz, relaxoval jsem od komentářů, které jsem tehdy psal takřka denně, tlachal jsem s tou dnešní "hvězdou" velké konspirace...

Bavil jsem se tím, ale i nevycházel z údivu. Marek Přibil, který je nyní konečně doopravdy "slavný", jak po tom vždycky toužil (myslím si nyní, že na nic jiného od puberty nemyslel), neustále lhal ve věcech malých i velkých. Že spí s mladou ženou, kterou si jednou přivedl do společnosti (aby vzápětí prasklo - když si šel odskočit -, že ho ta dívka sotva zná). Když psal sáhodlouhý rozhovor (vždycky byl pilný) s jakýmsi zhrzeným projektantem mostů, s vážnou tváří začal tvrdit, že se o tento JEHO příběh zajímá Hollywood. Ano! To byly ty - čím dál častější - chvíle, kdy člověk nevěděl, kam s očima. Kdy nemohl brát vážně, co slyšel, ale zároveň nechtěl být zlý na tak ubohé, sebestředné, slávomanské a zároveň velmi nejisté až bezbranné stvoření a naplno se mu vysmát

V jedné naší rauchpause přišla řeč na středověké flagelanty. Netušil, co znamená flagelantství. Šokovalo mě to. Někdy ale nemístně předpokládám, že existují věci všeobecně známé. Ale další přítomný kuřák na naší terase v Právu - se vzděláním o gradus nižším - věděl hned, že jde o sebemrskačství. A že flagelanti byli a jsou náboženskými fanatiky. Nebo se aspoň náznakem sebebičování podřizují tradičním rituálům. Když vědoucí odešel, Marek si zdrceně sedl po indiánsku na studené dlaždice terasy a vydechl:

"Myslíš si o mně teď, že jsem úplně blbej?"

Nějak jsem to okecal. Nebyl prost kultury ani IQ. Vydal už román Pavouk, sice stručný, nudný, zcela zbytečný, ale kultivovaný, pracný, postavený na kunderovském schématu. Jeho digitální gramotnost byla vysoká, uměl rozehrát možnosti každého počítače. Měl velké typografické znalosti, písmenka byla jeho koníčkem. Řekl jsem, že si nemyslím, že je hloupý, poněvadž se prostě věnuje jiným věcem. A nechal jsem si pro sebe rostoucí obavu, že mu přeskočilo.

Blbcům a bláznům se má přikývnout. A pak jít. A co nejdál od nich. A hned. Neudělal jsem to. A tak teď tluču za trest hlavou o zeď. Jako určitě činí šéfredaktor Práva, jako činí majitel Empresa Medea, kam jsme - Přibil i já - přešli před pěti lety do Týdne. A nakonec bouchá šiškou do zdi i Andrej Babiš, k němuž se ten sebestředný, sebeoslavný a ze světa vystresovaný narcis proloktoval, jako předtím k Jaromíru Soukupovi do Bráníka. "Naběhl jsem si," řekl v těchto dnech Babiš. Naběhl si kdekdo. Ve středu dokonce i Poslanecká sněmovna České republiky.?