Při svých návštěvách uprchlických táborů coby humanitární pracovnice Zahradníčková často zažívá situace, kdy například Arabové nesnášejí Afghánce. „Afghánci odsuzuji Kurdy, že jsou nevěřící. Do toho se klidně porve arabská část tábora s tou černošskou... atd. atd. U toho všeho šílenství trpí ženy a děti,“ popisuje Zahradníčková ve svém facebookovém komentáři atmosféru mezi migranty.

„Nepíši to proto, abych někoho odsuzovala, jen mne to překvapuje v podmínkách, kdy bych si řekla – ‚všichni jsme na jedné lodi a vykašleme se na rozdíly‘. Proč jsou třeba smíšené páry pro obě strany těžce přijatelné,“ vybízí aktivistka k zamyšlení. Ukazuje to podle ní, že je to něco, co je v lidské povaze hodně hluboce zakořeněno.

„Co je to tedy rasismus? Proč máme tento styl vnímání úplně všichni? Má nás chránit před nebezpečím, i když domnělým? Něco jako reakce – ‚boj, nebo útěk?‘ Nebo je to prostá touha – cítit se lepší, důležitější než ti ‚jiní‘?“ pokládá si aktivistka další otázky. A projevuje obavy, že dokud to nebudeme umět vědomě změnit, tak nic nepomůže.

„Rasisté jsme všichni bez ohledu na rasu, to nás spojuje. Ale jak to udělat, aby nás to nerozdělovalo?“ táže se Zahradníčková závěrem.

Zahradníčková před čtyřmi roky čelila výhrůžkám společně se svým dnes už bývalým muslimským přítelem, který byl nakonec v Praze pobodán.

„Někdo mi zavolal a řekl: Tohle je tvůj poslední den, připrav se na smrt,“ přiblížila aktivistka, co předcházelo napadení jejího přítele. Výhrůžky přišly prý krátce poté, co na profilu tehdejšího Bloku proti islámu byly zveřejněny její fotografie.

Zahradníčková je známá především tím, že pomáhá uprchlíkům na jejich cestě Evropou a organizuje pro ně také humanitární sbírky.