Michal Macháček obdržel medaili Za zásluhy prvního stupně v oblasti vědy a školství. Když se o svém vyznamenání dozvěděl, pokládal si otázku, proč právě pro něj se prezident rozhodl. „Dokonce jsem řekl prezidentovi, že se domnívám, že jsou jiní historici, kteří se zasloužili více než já,“ sdělil na úvod s tím, že mu Zeman odvětil, že podobně však reagují všichni. Zemana prý spíše zajímalo, jestli mu udělením vyznamenání neuškodí.

Následně moderátora zajímal Macháčkův názor na to, proč nám již nevadí, že někteří aktivní politici spolupracovali s StB. Jestli by to podle něj coby historika mělo být již uzavřené téma, či téma, které se v přítomnosti stále vynořuje. Důležité je se prý více informovat. „Já myslím, že velké části společnosti to stále vadí, ale je to velmi ošemetné téma. Často bylo využíváno politicky, účelově,“ odpověděl.

Je třeba se prý zamyslet hlavně nad tím, co to o člověku, jenž je zaznamenán v seznamech Státní bezpečnosti, vypovídá. „Já myslím, že tady je třeba jít dál do těch pramenů a zjišťovat konkrétní věci, co se dělo, pokud nebude skartován,“ míní Macháček a dodává, že je ale možnost také si pomocí jiných svazků udělat alespoň částečnou rekonstrukci věci.

Macháček je zástupcem mladé generace historiků, prozradil proto, co jej tak přitahuje na tématech, kterými se odborně zabývá. Například na historii komunistického hnutí ve dvacátém století, či na období normalizace. „Je to pro mě zajímavé především v tom, že je to málo probádané a interpretačně neustálené,“ řekl s tím, že naše nejnovější dějiny zcela jistě ovlivňují naši přítomnost, a to i historika mladé generace velmi láká.

Baví jej prý tato témata rozpracovávat, promýšlet a předávat veřejnosti. „Člověk potřebuje mít i zpětnou vazbu a pro mě je důležité, že když jsem s těmito tématy začínal a měl jsem dílčí výsledky, tak ze strany veřejnosti i médií byl o ně zájem,“ uvedl potěšeně.

Prozradil, jak se coby mladý historik, který před rokem 1989 žil v zásadě tři roky, dívá na období normalizace proti jeho starším kolegům, kteří toto období zažili. Je v tom prý velký rozdíl, jelikož každý historik, ač se snaží být co nejobjektivnější, je přece jen ovlivněn svou osobní zkušeností a rodinou anamnézou. „Na těch výsledných pracích je to pak vidět. Historik, který působil před rokem 1989, byl konformní a psal to, co se po něm žádalo v různé míře. Nebo naopak nemohl oficiálně psát a mohl vydávat v zahraničí. Taková zkušenost ho pak ovlivnila v tom, jak psal,“ míní.

Interpretace pramenů tak podle něj nemusí být vždy stejná. Macháček přiznává, že jeho pohled může být často jiný. „Je jiný a souvisí to s tou pramennou základnou, kdy v 70. a 80. letech nebyly mnohé prameny pro tehdejší historiky tolik známé,“ uvedl a dodal, že události tenkrát byly čerstvé a s časovým odstupem se věci vybarvují do jiných barev. Na základě těch nových pramenů se Macháček snažil shromáždit penzum nových archivních materiálů i vzpomínek pamětníků. „Byl jsem kvůli tomu i na Slovensku i v ruských archivech. To jsem se snažil zpracovat a předat pak čtenářům,“ upřesnil.

Co se týká ruských archivů, český historik nemá přesto přístup ke všemu, co potřebuje. Macháček rozhodně cítil selektivnost v přístupu do archivních materiálů. „Je to přísnější režim než u nás. My jsme naštěstí liberální,“ sdělil s tím, že se nedostal ke všem věcem, o které by měl zájem. „Jsou to velmi citlivé věci, protože to jsou politické záležitosti. Třeba rok 1968 a 1989, nebo úloha tajných služeb. To jsou vlákna, která jsou do určité míry stále živá,“ podotkl a zmínil, že to si ale do určité míry hlídá každý stát, nejen Ruská federace, ale například i USA, které rovněž do archivu CIA a tajných služeb jen někoho nepustí.

Těmito obdobími se v Česku primárně zabývá například Ústav pro studium totalitních režimů. Macháček se tak zaměřil na výběr témat, která historici v Ústavu pro studium totalitních režimů volí ke zpracování. Zdůraznil především, že existence této instituce prodělala několik zvratů hlavně v personální oblasti. „Ta témata, která byla volena, se tak vyvíjela a souvisí to i s nástupem nové generace historiků, která spíše ustupuje od toho konceptu a teorie totalitarismu k sociálním dějinám a sociální praxi,“ dodal s tím, že podle toho se pak témata volí, ale zůstává i stará garda historiků, která se těmito věcmi stále zabývá.

Někdy se podle něj zbytečně stavějí různé historické skupiny proti sobě. „Oni se polarizují, ale my potřebujeme obojí přístup, aby byl pluralitní, protože to se pak může vždy dobře doplňovat,“ řekl na závěr historik.