Věc Kapal: Dějiny a současnost

Z ParlamentníchListů.cz se dozvídám, že po několika měsících boje s těžkou nemocí zemřel šéfredaktor Svobodného rádia Vladimír Kapal. Novinář, kterému společně s bývalým místopředsedou KSČM Josefem Skálou soud uložil trest odnětí svobody na osm měsíců s podmíněným odkladem na osmnáct měsíců za popírání válečného zločinu, jehož se měli dopustit v roce 2020 během debaty o masakru polských zajatců v Katyni. Podle partnerky Soni Zikmundové bojoval o život po těžké mozkové mrtvici, kterou měl podle ní utrpět právě v důsledku stíhání své osoby. „Bolestně prožíval, že je obětí justičních praktik nechvalně známých z dřívějšího režimu.“

Zikmundová prý na vážný stav svého partnera během jeho boje o život několikrát upozorňovala skrze otevřené dopisy Soudcovské unii ČR, ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi (ODS), ombudsmanovi Stanislavu Křečkovi a českému prezidentovi Petru Pavlovi. Nevím, já jsem takový dopis dostal teprve před několika dny a kancelář na něj odpověděla standardním způsobem: Věc, která se týká soudních rozhodnutí, do působnosti ombudsmana nepatří. Nemyslím, že by to bylo zcela přesné. Jde o problém mnohem širší. Nelze jistě než vyjádřit lítost nad tak závažnými důsledky zdravotního postižení, a to v souvislosti s tímto druhem trestního stíhání. Je to varující, ale současně však směřující k potřebě zamyšlení.

Předcházela tomu série soudních jednání a v letošním roce dovolání všech odsouzených odmítl Nejvyšší soud. Podle něj totiž daný čin vybočil z rámce běžných projevů, jejichž cílem je nalezení pravdy o historických událostech. „Společenská škodlivost jednání obviněných je o to vyšší v dnešní době, když za poslední roky se výrazně zvyšuje míra rozšiřování dezinformací, jimiž se podporuje a prohlubuje nedůvěra v demokratický právní stát,“ zaznělo v rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Lze samozřejmě polemizovat s názorem Nejvyššího soudu ohledně důvodů zpochybňování demokratického právního řádu a státu. Tento demokratický právní řád je zpochybňován nikoliv z nějakých zlých úmyslů, nebo dokonce s odvoláním na historické události, ale proto, že se mnohým zdá být zřejmé, že není způsobilý ve své současné podobě čelit problémům, před kterými Evropa a možná celá euroatlantická civilizace stojí. Lpění nejvyšších evropských soudních instancí na takovém výkladu práva na azyl, které bylo založeno někdy po druhé světové válce a které brání řadě států efektivně se vypořádat s naléhavou migrační krizí, je toho zřejmým důkazem. Nerad bych, aby takový názor našeho Nejvyššího soudu byl vykládán jen jako součást nového náboženství, kterému se říká „boj proti dezinformacím“, ohrožující svobodu více než ty dezinformace.