Syruček píše: V neděli jsem pogratuloval Michailu Sergejeviči Gorbačovovi k jeho devadesátinám. Slaví je sice až dnes, tedy v úterý, ale protože ten den bude zřejmě gratulantů mnoho, popřál jsem mu už o dva dny dříve. Jen jsem mu přitom poněkud vytkl, že ho věkem stále nemohu dohonit – je pořád o rok a tři dny starší, ale co se dá dělat, věk neuspíšíš ani nezpomalíš, uvádí v úvodu Milan Syruček.

Nesnadný život

Ale strádání zažil ve svém mládí mnoho. Prožil několik hladomorů. V tom prvním, když mu nebyly ještě ani dva roky, hladem zemřela polovina obyvatel jeho rodné vesnice Privolnoje Stavropolského kraje, mezi nimi tři otcovi sourozenci. Také několik zatýkání – Gorbačovovův děd Andrej byl jako soukromý rolník vyhnán v roce 1934 do sibiřské irkutské oblasti, druhý děda Pantělej byl jako předseda kolchozu za Stalinových čistek 14 měsíců vězněn a mučen. Když Michailovi bylo deset let, jeho otec Sergej odešel na frontu a po osvobození dostali zprávu, že padl. Nakonec se ukázalo, že to byl omyl, byl jen u Košic raněn do nohy a vrátil se s dvěma řády Zlaté hvězdy. Vesnici několikrát zaplavila vlna uprchlíků, dvakrát se přes ní převalila fronta a přinesla nová strádání i zatýkání nejbližších.

Jednou mi vyprávěl, jakou zažili za války bídu – košile si museli vyrábět z konopí, které začali pěstovat, sušit, pročesávat a surová vlákna tkát na stavech, které měli odložené na půdě. Ovčí vlnu zpracovávali na svrchní oděv, zvířecí kůži na primitivní boty. Sůl se vysušovala z vody Solného jezera, mýdlo se vyrábělo z kalcinované vody, oheň vykřesával, polévka jako hlavní jídlo se vařila z kůry stromů.

Přesto všechno přežil, ve čtyřech letech překonal těžkou nemoc a nakonec, skoro ještě jako dítě, se dokonce stal traktoristou. Za svůj výkon na traktoru byl oceněn a ve dvaceti byl bez zkoušek přijat na právnickou fakultu Moskevské univerzity. Cesta do Moskvy byla vůbec jeho první jízdou vlakem. Jako student prospíval na výbornou.