Lidé v České republice se nyní podle Uhla vlastně poprvé dozvěděli, že v Anglii je to opačně než tady. „V českých zemích (a o něco méně na Slovensku) se při hledání ‚nepřítele‘ či ‚škůdce‘ přeskočila tradičními předsudky trochu i státem a jeho školami pěstovaná nenávist, pěstovaná vůči Romům, na muslimy a lidi z Afriky a ze západní Asie. Ti jsou naopak lépe přijímáni v Anglii, žijící trochu nostalgií po britském impériu, tedy lépe než lidé ze zemí Evropské unie,“ všímá si Uhl.

„S rozpadem britského impéria, tedy s reflexí, že Mahátma Gándhí měl ve své kritice britského kolonialismu pravdu, prošla britská společnost v 50. a 60. letech postupným odklonem od rasistických postojů, takže čeští a slovenští Romové se tam po příchodu z anticiganistických zemí nutně cítili jako v ráji. Angličané a Skotové jim prokazovali paťiv – tedy úctu. Uznávali každého Roma jako člověka, to v České republice nezažili,“ dodává. Následně se také zmiňuje o romském exodu i o postoji české vlády k Romům. „V září 1998 mě vláda Miloše Zemana jmenovala svým zmocněncem pro lidská práva a chtěla, abych se zasadil o zlepšení špatné mezinárodní a hlavně evropské pověsti českého státu kvůli postavení Romů. Šlo jí hlavně o bezproblémový vstup České republiky do Evropské unie,“ tvrdí.

„Zveřejňované příběhy Romů z České republiky, diskuse o jejich exodu, o vzdělávání, bydlení a zaměstnávání nakonec v roce 2000 přiměly i vládu Miloše Zemana, aby po prvním odmítnutí konečně přijala koncepci romské integrace, jejíž zpracování a předložení mi uložila, a spolu s ní aby i uznala, že Romové tu jsou diskriminováni. Všechny další vlády se podle novelizované koncepce snažily tuto diskriminaci odstraňovat, nebo to aspoň, jako v případě vlády Petra Nečase, předstíraly. Zdá se však, že jejich úsilí nebylo zatím dostatečné,“ pokračoval Uhl s tím, že i dnešní postavení českých Romů v Anglii se může stát důležitým prvkem sebereflexe české společnosti. 

„Je samozřejmé, že Romům, kteří žijí v Anglii a kteří jsou občany České republiky, musí česká vláda vyjednat důstojné životní podmínky. Romům, a polským instalatérům. Zdá se, že si to vláda uvědomuje. Příští čistě obchodnická vláda Spojeného království, která bude hodně stát o bezcelní pohyb zboží, služeb a kapitálu, bude muset ustoupit, a zajistit i volný pohyb osob a jejich práva a svobody,“ uzavřel.

Původní text ZDE.

Kromě Romů se Uhl vyjádřil i k Brexitu jako takovému. „Evropská unie by se měla změnit. Podoba změn ale ještě bude předmětem diskuse, neboť představy se velice různí. Jeden ze zásadních sporů se pak povede o tom, zda Unii rozvolňovat, anebo jít naopak cestou federalizace,“ myslí si. 

„Jak ukazují dny po britském referendu o vystoupení z EU, ani dnes není britská společnost většinově pro odchod Spojeného království z Unie. K těsnému výsledku referenda přispěly neutěšené tamní sociální poměry a nejvíce asi mediální a politická kampaň, plná lží a demagogie. Všeobecně se soudí, že lži předkládali častěji stoupenci odchodu z Unie než stoupenci setrvání v ní,“ podotýká.

Krátkodobým cílem po britském referendu je podle Uhla nyní co nejvíce a nejdéle oslabit Unii udržením Velké Británie v unijních strukturách, smlouvách a vazbách. „Celých pětadvacet let tam byli Britové tak užiteční jako brzda evropské integrace, nechme je proto v Unii ještě nějakou dobu působit, nejen ony dva roky, o nichž nejasně mluví článek 50 lisabonské smlouvy, nýbrž i víc, třeba deset let, jsem už taky slyšel od jednoho ekonoma,“ poznamenává s tím, že i z toho důvodu většina západních politiků eurozóny trvá na rychlém odchodu Velké Británie z Evropské unie. 

Závěrem Uhl uvedl, že potřebujeme více Evropy, ne méně. „Státní (v pravicovém slovníku národní) suverenita se musí postupně oslabovat ve prospěch orgánů Unie, ale také orgánů regionální a obecní samosprávy, tedy ve prospěch suverenity občana a emancipace člověka, které jsou hlavním cílem všech politických snah. Cestou k tomu je federální Evropa, evropské spojené státy, jak po nich po válce volal už Winston Churchill,“ uzavřel.

Původní text ZDE.