I přestože soud ve správním řízení žalobu Ošťádala i Univerzity Karlovy na hlavu státu zamítl, dá se jejich boj podle Uhla hodnotit jako částečně úspěšný. „A hlavně potřebný,“ dodává Uhl.

„Žalobci napadli žalobou nečinnost prezidenta republiky Miloše Zemana, který nejprve, loni v květnu, prostě odmítl – ale lišácky bez vydání rozhodnutí – podepsat dekret, jímž měl být Ošťádal jmenován profesorem. Zeman to učinil, i když docent splnil všechny podmínky a i když o tom rozhodla po řádném a dost složitém řízení vědecká rada univerzity,“ poznamenává Uhl s tím, že prezidentův postoj i zamítnutí žaloby znamená, že české zákony zajišťují akademickou svobodu nedostatečně. 

Původní text ZDE.

U soudu se podle Uhla vlastně vedl spor, zda prezidentův dopis z letošního ledna, adresovaný ministryni školství Kateřině Valachové, která se marně snažila o kompromisní postup při jmenování profesorů, byl jeho správní „činností“, či naopak správní „nečinností“. „Soud se přiklonil k prvnímu pohledu, i když Zeman poslal dopis až dávno po podání žaloby na svou nečinnost. Z toho plyne poučení, že i Zeman je tvárný a ustoupí od svého anarchistického výkladu práva, podle něhož jako prezident přímo volený lidem může téměř vše a nikdo ho nemůže nutit, aby něco konal,“ zmiňuje dále Uhl. Jak také uvádí, soud následně odmítl zkoumat Zemanův postoj, neboť akademik nepodal žalobu proti nezákonnosti rozhodnutí. 

Ošťádalova advokátka Zuzana Bělinová však trvá  na tom, že Zeman porušil zákon o vysokých školách. Prezidentovo jednání považuje za projev politické exhibice, která tu nemá místo. „V tom se advokátka mýlí, naopak, pro politické exhibice přímo voleného prezidenta je vždy místo, a to vždy a všude. Je to přece sama raison d'être jeho funkce, či pozice nebo postu, jak se dnes říká,“ dodává Uhl. 

„Zemanův dopis ministryni není ale jediným úspěchem žaloby. Druhým je skutečnost, že Městský soud v Praze správní žalobu vůbec přijal a věcně – z hlediska prezidentovy ‚činnosti‘, respektive ‚nečinnosti‘, ji vůbec projednával. Rektor Zima už přemýšlí o dalších právních krocích včetně přezkoumání obsahu prezidentova rozhodnutí. Rozsudek nebere jako prohru,“ podotýká také novinář. A těší se na to – neboť obě právní cesty, ať již kasační stížnost či nová žaloba, mohou dle jeho názoru oslabit nemravné počínání státního notáře, jenž se pasuje do role mocného prezidenta s pravomocemi, které nikdo a nic neomezuje, dokonce ani zákon. 

Jak Uhl podotýká závěrem, Zeman odmítl podepsat Ošťádalův jmenovací dekret kvůli fyzikovým kontaktům se Státní bezpečností. Ošťádal byl dle dochované evidence nikoliv jen agentem, ale rezidentem. „Ošťádal ale rezidentem nebyl. O existenci vztahu ‚rezident‘ (což byl nadřízený agentů či ideospolupracovníků, jejich řídící orgán!) – ‚agent‘, ‚důvěrník‘, ‚kandidát tajné spolupráce‘ atd. samozřejmě příbuzní nesměli vědět, avšak u kategorií ‚držitel krycí adresy‘ a ‚držitel bytu (propůjčeného či konspiračního)‘ byla tato vědomost příbuzných účelná,“ zmiňuje Uhl.

Závěrem dodal, že pokud si Ošťádal i dnes myslí, že se tehdy nějak provinil proti obecným zásadám slušnosti či spravedlnosti, nechť si sám uloží jako pokání, že se nyní bude snažit svou soudní při, která má obecný význam pro právní demokratický stát, právně dotáhnout až do konce. „Právo je v této zemi hodně individualizované, a bez docentovy vytrvalosti to nepůjde,“ uzavřel.