„Ten stát vznikl v propojení se západním světem se západní Evropou. K tomuto se snad všichni mohou hlásit,“ podotkl Rupnik. Další osmičková výročí už jsou mnohem problematičtější. V roce 1938 se prý ukázalo nejen to, že nás zradili spojenci, ale také to, že jsme nedokázali lépe v jednom státě integrovat Němce, Maďary či Slováky. V letech 1948 a 1968 došlo k dalším selháním v boji o demokratizaci společnosti.

To však neznamená, že by zrod Československa byl špatně. Špatně bylo spíš to, že tehdejší politici nedokázali politicky řešit problémy tohoto státu. Politické selhání se projevilo i v roce 1948. „Byl to převrat, který se uskutečnil bez krveprolití,“ ohodnotil uchopení moci komunisty Rupnik. Komunisté měli od roku 1945 v rukou všechny klíčové posty státu. „Opozice nejenže špatně manévrovala, ale vlastně ani neměla silné karty v ruce,“ poznamenal Rupnik.

Režim byl v podstatě stabilní, popsal situaci po roce 1948 host. „Mě zajímá, proč si režim našel ve značné části společnosti oporu. Po válce se to dalo pochopit, ale po roce 1968 už je to mnohem složitější. Zajímavější je, co to bylo za režim a jaké to má následky pro dnešek,“ zdůraznil.

Rok 1968 prý celému socialistickému bloku ukázal, že komunistické vlády jsou nereformovatelné. Někdejší sovětský generální tajemník Michail Gorbačov si to prý uvědomoval. Dnešní politici z bývalého východního bloku si to prý moc neuvědomují.

Bohužel si prý musíme přiznat, že komunisté se dnes vracejí k moci, byť jen částečně. V porovnání s rokem 1948 bude vliv komunistů minimální. „Ta podobnost je velice vzdálená,“ zdůraznil. „Do této situace jsme se dostali i tím, že s premiérem Andrejem Babišem (ANO) nechtěly strany většinou jednat, až na něj zbyli komunisté a Tomio Okamura. To je tedy výběr,“ poznamenal ironicky Rupnik. Komunisté jsou dnes malou stranou s podstatně menší členskou základnou, než měli před rokem 1989.

„Já tady velké nebezpečí nevidím. Podporu pana Okamury vidím jako velký problém. A taky tady máte stranu podnikatele,“ kroutil hlavou Rupnik s tím, že tady vlastně vidíme dvě tváře populismu.