Jan Lucemburský získal český trůn, když se v roce 1310 jako čtrnáctiletý oženil s dcerou českého krále Václava II. Eliškou Přemyslovnou. Korunován byl 7. února 1311. Českou šlechtou i církevními hodnostáři domluvená svatba měla uklidnit situaci v zemi zmítané mocenskými boji po smrti posledního mužského člena dosud vládnoucích Přemyslovců, Eliščina bratra krále Václava III. v roce 1306.

Ačkoli korunovace měla velký význam pro dějiny Lucemburska, Čech i Svaté říše římské, očekávání Čechů Jan zklamal. Svědčí o tom i v českém prostředí důsledné užívaní jména Jan Lucemburský, byť v Evropě byl znám jako Jan Český či Jan Slepý. Král, od něhož se očekával mír, spravedlnost a blahobyt, se nedokázal shodnout s českou šlechtou a o království se moc nestaral. Proslul jako schopný válečník a diplomat, který však zemi zanechal rozvrácenou a zadluženou. Nicméně rozšířil území království a vrátil prestiž titulu českého krále.

Panovník v roce 1326 ovdověl, čtyři roky poté se podruhé oženil s Beatrix Bourbonskou. V roce 1339 oslepl, žil až do roku 1346, kdy padl v bitvě u Kresčaku. V té době však již české země spravoval jeho syn Václav, který posléze vstoupil do historie jako český král a římský císař Karel IV., jedna z nejvýznamnějších osobností českých dějin i tehdejší Evropy. Na českém trůnu se kromě Jana a Karla IV. vystřídali ještě další dva panovníci z dynastie Lucemburků – Václav IV. a Zikmund.