Přesně před 88 lety, na olympijských hrách v Berlíně roku 1936, černý sprinter Jesse Owens šokoval svět svým vítězstvím před zraky Adolfa Hitlera, čímž symbolicky rozdrtil teorii o nadřazenosti árijské rasy. Tento historický moment je podle Vondráčka příkladem toho, jak by politika neměla určovat sportovní výsledky: „Politika nemá určovat rozdělování medailí ani jiné sportovní výsledky. Fair play a kolektivní vina nejdou dohromady nejen ve sportu,“ uvedl Libor Vondráček.

Předseda Svobodných také připomněl další historické události, které demonstrují politický podtext v olympijských hrách. V roce 1956 maďarští vodní pólisté na olympiádě v Melbourne porazili Sověty, čímž reagovali na sovětskou invazi do Maďarska. V roce 1968 Věra Čáslavská získala rekordní čtyři zlaté medaile v Mexiku, navzdory srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Vondráček také zmiňuje neblahé důsledky politických rozhodnutí, které vedly k bojkotům olympiád v Moskvě 1980 a Los Angeles 1984. Tyto události, jak tvrdí, připravily mnoho sportovců o medaile na vrcholu jejich kariér a trvale narušily historické sportovní tabulky. „Bezohlednost politických představitelů západu i východu připravila mnoho sportovců o medaile při vrcholu jejich kariér,“ je přesvědčený Vondráček, podle kterého jsou v současnosti sportovci stále častěji vylučováni z mezinárodních soutěží z politických důvodů.

Příkladem může být vyloučení některých tenistů, jako Novak Djokovic, kvůli neabsolvování očkování proti Covidu-19, nebo zákaz účasti ruských a běloruských sportovců kvůli konfliktu na Ukrajině. Vondráček vyjadřuje obavy, že taková rozhodnutí jsou často nespravedlivá a uplatňují princip kolektivní viny, což je v rozporu s duchem fair play: „Nikdo nemůže za to, s jakou barvou pleti nebo v jaké zemi se narodil,“ je přesvědčený předseda Svobodných.

Vondráček, který se identifikuje jako sportovec tělem i duší, zdůrazňuje význam spravedlnosti ve sportu a volá po tom, aby sportovní a političtí funkcionáři nebránili talentovaným sportovcům v dosažení jejich cílů, pokud splnili potřebná kritéria. „Ctím fair play a cítím obrovskou křivdu, když slyším výpovědi našich sportovců, kteří v životní formě nesměli v roce 1984 do Los Angeles,“ uvedl.

Olympijské hry by podle něj měly být místem, kde jsou sportovci hodnoceni pouze na základě jejich výkonů a dovedností, a ne podle politické situace jejich země. Vzpomínka na Jesseho Owense je trvalou připomínkou toho, jak sport může překonat politické a ideologické bariéry a stát se silným symbolem jednoty a rovnosti. Vondráčkův postoj odráží touhu po návratu k těmto hodnotám, které by měly být jádrem olympijského hnutí.