Prezident Miloš Zeman odmítl přijmout demisi ministra kultury Antonína Staňka. Vysvětlil to tak, že Staněk byl k demisi zjevně donucen tlakem svého okolí, a to proto, že se začal zabývat podivným hospodařením v Národní galerii, kde vládl od dob ministra Hermana oblíbenec kulturní sféry Jiří Fajt.

Staněk Fajta odvolal poté, co se zjistilo, že si nechal od galerie proplatit nad rámec svého platu více než milion korun, a ještě se podivoval, že je takový postup v uměleckém světě zcela běžný.

Následně se proti Staňkovi strhla vlna kritiky, při které se dozvídal, že je nekulturní barbar a nerozumí velikosti „světově uznávaného“ Jiřího Fajta. Vrcholem byla dehonestující reportáž v pořadu 168 hodin.

Antonín Staněk ohlásil, že podá demisi. Již předtím se objevovaly informace, že jej k tomu tlačí zejména spolustraníci z ČSSD.

Prezident Miloš Zeman se ale rozhodl, že jeho demisi nepřijme. „Důvodem je to, že doc. Antonín Staněk odhalil na Ministerstvu kultury závažná ekonomická pochybení a neměl by být za tato odhalení trestán tím, že na něj bude vyvoláván tlak, aby ze své funkce odešel,“ vysvětlil mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček.

Předseda ČSSD Jan Hamáček reagoval tím, že svolal novináře a oznámil jim, že když prezident nechce přijmout Staňkovu demisi, bude strana požadovat od premiéra Babiše jeho odvolání. A tomuto návrhu už prezident republiky vyhovět musí.

Hlasy se okamžitě ozvaly i z opozice. Předseda TOP 09 Jiří Pospíšil podle serveru Novinky.cz vzkázal, že „neodvoláním ministra Staňka prezident Zeman opět porušuje ústavní zvyklosti a očividně se revanšuje za odvolání ředitele Národní galerie“.

Předseda STAN Vít Rakušan si také popletl demisi (kterou podává ministr sám) s odvoláním (které podává premiér), když prohlásil: „Pokud na demisi premiér trvá, tak prezident demisi přijmout musí. A o tom, že se jedná o další mocenský tah prezidenta Zemana, jistě není pochyb.“

Slova o porušování ústavních zvyklostí ale nadzdvihla ústavního právníka Pavla Hasenkopfa, který na svém Facebooku doktora obojího práva Jiřího Pospíšila a další „ústavněprávní diletanty“ šetrně poučil.

„Zatím nikdy neřekli, co to ty ústavněprávní zvyklosti podle nich vlastně jsou, je to tak tajemné jako vyhánění nemocí zaříkáváním, ale tady to trošku začíná dostávat obrysy.“ Takže by se podle Hasenkopfa s trochou cynismu dalo říci, že „porušením ústavních zvyklostí je, když se prezident nechová podle zákulisních dohod politických stran“.

„Demise není něco jako výpověď. Ministr nemůže jen tak podat výpověď. Ministr se musí prezidenta dovolit, zda smí odejít, a k tomu právě slouží institut demise,“ vysvětlil. Právě z toho důvodu ústava počítá jak s možností přijetí, tak i nepřijetí demise. Pokud by si ministr mohl odejít, kdy se mu zlíbí, ztrácela by ústavní procedura smysl.

„Demise je mnohem spíše nabídka dohody o odchodu z vlády, kterou druhá strana – prezident – může a nemusí přijmout,“ vysvětlil bojovníkům za ústavní zvyklosti.